Tajemství rodu Hilfenberku

18.

S rodinou jsme procházeli kolem místa, kde leželo tělo onoho tuláka. Stále se tu nacházel křížek a pár svíček. "Tyjo.." vydechla máma a  upravila si neposedný pramínek za ucho. Její brýle se ve slunce zablýskly. ".. Co se tu asi muselo stát." dopověděla svou myšlenku, vzala Lukase za ruku a šla dál. Kdyby jsi jen věděla pohlédl jsem na místo a šel dál.

Zamířili jsme si to do zelinářství. "Dobrý den.." pozdravil jsem a dále se obecenstvu nevěnoval. "Oh! Dylane čau!" zaslechl jsem Leův hlas a protočil oči. To musí být i tady?

Jeho paže mě vzaly za ruku a táhly někam do skryté místnosti. Celý nesvůj mi začal plácat páté přes deváté a já ho musel zastavit. "Počkej! Zpomal. Uklidni se a začni od začátku." řekl jsem mu znechucen a všímal si něčeho jiného v téhle místnosti. "Myslel jsem, že Hilfenberkové jsou jen legenda.. Ale já jednoho z nich viděl!" křikl a já se prudce otočil. "Cože?!" křikl jsem a začal dávat pozor na to, co říká a co vše mu můžu říct.

Leo dále pokračoval, jako by to bylo něco skvělého. "Naše rodina tu už žije po generace a snaží se se dělat výzkumy a dnes.. Dnes jsme konečně někoho chytli!" zavýskal radostí a mně se zatočila hlava.  "Jsi si jistej?" nepobíral jsem, co se děje. Proč by se začali ukazovat na veřejnosti z ničeho nic? "Jo! Víc info zatím nemám, ale prý to dnes probereme při večeři. Máme s tebou počítat?" Mrkl a v očích mu tančily jiskřičky nadšení. Samozřejmě jsem musel zjistit, co se stalo, proto jsem okamžitě souhlasil. "Dobře, tak dnes večer v sedm u nás." rozloučil se a vypařil se jako pára nad hrncem.

Tuto příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Den se v noc překlenul a já opět seděl u najednou tak známého stolu. Po mé levici seděl Leo a v čele stolu seděla jeho matka s otcem. Hlava rodiny si odkašlala. "Takže.. Můžeme začít?" pronesl tiše a za okny se zablýsklo. Bouřka, super. Lepší načasování si to počasí vybrat nemohlo. "Máme ho dole, ale nejdříve musíme vymyslet, co s ním uděláme." chladně pronesl. Matka tiše souhlasila. "Měli bychom ho pořádně prohlédnout, vyzkoušet, co vše vydrží." pozvedla pozlacenou skleničku a upila temně rudé víno. "Co je Dylane? Je vše v pořádku?" zeptal se mne tiše Leo. Jen jsem kývl hlavou, ale ve skutečnosti mi z toho všeho bylo zle. Proč? Proč si tohle musí zasloužit? "Dobře, pokud souhlasíte, půjdeme do sklepa." jakmile tuto větu otec rodiny pronesl, žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. Co když tam opravdu bude? 

Všichni jsme se zvedli od stolu a vyrazili do sklepa. Nohy, které nesly mou váhu jakoby mi najednou nepatřily. Každý krok, který jsem navíc udělal se zdál být těžší a těžší. Ocitl jsem se temné propasti, ze které není úniku. Jeden další krok a spadnu do bezedné temnoty. Margaret všem podala baterku a rozsvítila sklep. Sešli jsme schody dolů, které pod naší vahou hrozivě praskaly. Na první pohled se místnost, ve které jsme stáli zdála být zcela normální, běžný sklep rodinného domu, avšak na pohled druhý, kdy Leo zatlačil na jeden z mnoha kamenů na zdi se otevřely tajné dveře. Dveře, které vedly bůh ví kam. Dveře vedoucí k hrůzostrašné pravdě a to, že se někde tam nachází Arch či někdo jiný z jeho rodiny. Neměl jsem čas se zastavovat nad tím, jak moc zaprášené to tam bude. Musím zjistit, co se tu skutečně děje.

Všichni jsme mlčeli. Pouze kužely světla nám rozzářily cestu kam si. Zdi už nebyly tak hezké, všude bylo vlhko a holé kameny. "Už tam skoro jsme" prohlásil muž. Před námi se začala rýsovat těžká brána, která vypadala hodně staře. Vytáhl klíče, odemkl a bránu otevřel. Po stěnách se pyšnily svícny ve kterých plápolal oheň. Rozhlédl jsem se dokola. Všude byl starý nábytek zřejmě z 18. století. Margaret posvítila na krčící postavu v jednom z několika rohů. Nepoznával jsem tu postavu. Jenže, jakmile jsem se přiblížil blíž, spatřil jsem ho. Moje obavy se naplnily, kolena se mi rozklepaly a já nevěděl, co si počít. Jeho oči byly prázdné, nicméně když mě spatřil, vyhrkl. Naznačil jsem mu, ať je ticho. Musím něco vymyslet.  "Takže z legendy je přeci jen pravda. Vrahu" odplivl si Leo a já ho nepoznával. Leův otec k Archovi přistoupil a ze vší silou ho udeřil avšak bledý kluk ani hlásku nevydal. "Ty neumíš mluvit?" zakřičel a kopl do něj. "Náš lid byl po generace terorizován vašim rodem, rodem Hilfenberků." nyní zaječela Margaret. Arch se mi podíval do očí, které se mu zalily slzami. Nemohl jsem se dívat. Něco mě napadlo, ale mám jen jednu šanci.

Tiše jsem se odplížil za jednu mohutnou komodu. Opatrně jsem nahlédl pod velké prostěradlo, které nyní bylo pokryté silnou vrstvou prachu. Dřevo. Suché. Vzal jsem jednu z loučí, které osvětlovaly celou místnost a postavil se před odhalenou skříň. Naposledy jsem se podíval na mučicí rodinu a na Archa. Vypadali jako divoká zvěř trhajíc na kusy bezbrannou oběť. Nadechl jsem se a zavřel oči. Mám jen jednu šanci. Neustále jsem si opakoval, otevřel oči a přiložil plamen k prostěradlu. To se okamžitě rozhořelo a plameny pohltily celou masu dřeva. Odhodil jsem železnou louč do skříně a z plných plic jsem zakřičel: "Hoří!!". Margaret zazmatkovala, vzala Lea a utekla. Pouze otec se stále věnoval Archovi. Místnost se rychle plnila kouřem a já se začal dusit. Ne! Nesmím to vzdát! "Pane, musíme utéct, vše tu hoří!" Jeho pohled byl ledový "Nikdy! Nezasvětil jsem svůj život pro nic za nic! Já ho zabiju" zakřičel, vzal ležící prkno a rozmáchl se proti Archovi. "Jen přes mou mrtvolu!" procedil jsem mezi zuby a praštil ho baseballovou pálkou do hlavy. Jeho tělo se sesunulo k zemi. Plameny se plazily jako zmije a hltaly vše, co jim přišlo do cesty. Vzal jsem klíče a okamžitě zkoušel odemknout řetězy. Začal jsem se dusit čím dál víc. Vidění se mi začalo rozostřovat a já začal ztrácet vědomí. "Dy-Dylane.." šeptl mi do ucha. "Uteč, zachraň se. " z očí se mu spustil potůček slz. Prudce jsem zakýval hlavou a zadržel dech. Pod mýma rukama zámek povolil a Arch byl konečně osvobozený. "Pojď, jdeme!" vyskočil na nohy a v očích se mu probudil jeho duch. Vstal jsem a rozutekl se zpět do chodby. 

Všude byl neskutečný kouř, přes který nic nebylo vidět. Začal jsem kašlat. Už jsem nemohl, v krku a plicích mě neskutečně pálilo. Všechno mne bolelo a bolest mi bránila se nadechnout. Sesunul se k zemi a lapal po dechu. "DYLANE!" zakřičel Arch, prudce se otočil a přiběhl ke mně. Vzal mě na záda a rychle se rozeběhl vstříc temné chodbě. Opět jsem se rozkašlal a vyplivl krev. "Ale ne.. Ne.. Ne ne ne ne! Co je s tebou! Vydrž, prosím!" jeho ledová kůže mi příjemně chladila tvář. Cítil jsem z něho tu sílu. Sílu, kterou já ovšem neměl. "Už tam skoro jsme, mluv se mnou..." zabořil jsem mu hlavu do ramene a snažil se vnímat jeho vůni, jeho pohyby. Víčka mi začala těžknout. Pohled se mi postupně začal rozostřovat. "Chlape, nesmíš nás opustit. Mě. Ani to nezkoušej!" vzlykl a snažil najít cestu ven. "Ar.. Archi.." vydechl jsem a snažil se popadnout dech. "Jsem.. Jsem rád.. že jsi v pořádku.." poslední síly mne opustily. Temnota mne objala jako mé matčiny paže. Konečně ticho, ten klid... Ta tma... Ten chlad...