Prokletí tváře (Zrcadlo tváře 2)

2.kapitola- Zázračné uzdravení

Místností se ozval můj štěkavý sarkastický smích. Kdybych mohla, válela bych se smíchy i na podlaze.

„Tak to byl hodně dobrý vtip Kapitáne, takhle jsem se nepobavila už dost dlouho,“ málem jsem hýkala smíchy jak osel s dobrou dávkou heroinu, ale docela brzo mě to přešlo. Poněvadž Steve zůstával vážný a čekal, až se uklidní. To už samo o sobě bylo divné.

„Ne..... Víš jak absolutně to zní Rogersi?! To mi rovnou můžeš říkat o jednorožci na duze,“ zakroutím nevěřícně hlavou. Můj smích byl v mžiku pryč. Ale v duchu jsem se tomu musela smát. Monstrum bývá ve sci-fi filmech, ve stargate, Atlantida, ale teď a tady a já? Jaká blbost.

„Bruce několikrát zopakoval testy na tvou DNA. Kámen nekonečna, který jsi v sobě měla, byl schopný ti částečně blokovat mutace, které spouštějí tvé schopnosti. A teď, když je pryč,..... staneš se nezvladatelnou, to elektromagnetické rozhraní se ti rozšíří nejen do celého organismu, ale i mozku, převezme nad tebou kontrolu a ty budeš pouhý pozorovatel vlastní mysli,“ se strachem v očích mi shrnul celou situaci. Obával se mé reakce.

Celá jsem zkoprněla. Zůstala jsem stát jak nehybná socha neschopna vyprodukovat jakoukoliv činnost. Poněvadž, to co mi tu vykládal, se už stalo. Tedy ne doslova, stále myslím svou vlastní vůlí, ale mé schopnosti mnohonásobně zesílily. Nějaké pravdy na tom bude.

„Jak dlouho to víte?“ vydechnu nakonec.

„Týden. Docela dlouho trvalo, než na to Banner přišel,“ sklopil zrak a stiskl čelisti k sobě. Jako by mu bylo proti srsti, že mě musí někam odvést.

„Když už to nechceš udělat kvůli sobě nebo mně, tak prosím alespoň kvůli bratrovi,“ znovu mě vytrhl z přemýšlení s přímým pohledem na mou maličkost.

„Bratrovi? Jak bratrovi? Je v kómatu!“ trochu mě pobouřil. Téma bratr je pro mě ještě celkem citlivé.

„Už půl roku ne,“ tiše odpověděl.

Můj pohled vystřelil nahoru. Oči jsem na něj vytřeštila, jak jen to šlo a zároveň jsem pociťovala nekonečné štěstí. Můj bratr se probral.... Je vzhůru už půl roku.... Nejraději bych skákala do výšin!

„Můžeš se klidně i přesvědčit. Že se mnou půjdeš bez problémů.....“ nechal nedokončenou větu, jakoby si nebyl jistý. Já však měla jasno. Můj bratr byl nade vše a spory jdou vždycky stranou.

„Jestli je to tak, půjdeme hned,“ o hodně s lepší náladou se na něj usměji a celkem pobaveně sleduji, jak si výrazně oddechl.

Mělo mi však dojít, že pan záhadný, který po mně z neznámého důvodu už nějakou tu dobu jde, znovu udeří. A tentokrát drsným způsobem. Do pokoje skrz okno dopadl granát. Se Stevem jsme se na sebe zděšeně podívali.

Naštěstí on měl pohotové reakce. Ze zad si v mžiku sundal štít a se zaduněním ho vypouklou stranou připlácl na tu výbušninu. Ta pod ním mnohonásobně slaběji vybuchla.

Když už jsem si myslela, že nejhorší zahnal, zmýlila jsem se. Tím samým proskleným oknem dovnitř vtrhl zamaskovaný muž. Pro změnu měl podobu tehdejšího Hawkeye. A než jsem se nadála, vystřelil po mně šíp.

„Victory!“ vykřikl Kapitán a skočil po útočníkovi.

Já před sebou udělala štít, od kterého se šíp odrazil. Poté jsem ho stáhla a běžela pomoct Stevovi, který se s panem záhadným pral zuby nehty. V době, kdy Stevovi podkopl nohy, vytáhnu z opasku nůž, rychlým krokem se dostanu za něj, pevně ho rukou uvězním v "kravatě" a druhou mu přiložím onen předmět zepředu k hrdlu.