~ Povídky ~

Caroline - Dcera války

I když je to už dlouho, stále se mi při vzpomínkách poněkud třesou ruce. Svět co jsem tehdy znávala dnes leží v troskách.

Chci ony události sepsat, dřív než mi někdo vezme i je. Některé zločiny nesmí být odpuštěny…ale první, pojďme začít od začátku.

Mé jméno je Carol a pocházím z vísky Záříčí, ležíc v Intactské provincii.

Jsem narozená jako jediné dítě šperkaře Silmura a léčitelky Hannae. Můj život byl krásný a bezstarostný, měla jsem přátele z nedaleké vesnice, měla jsem milující rodiče, volnost i svobodu v lesích…

Politický stav na Intactě se ale začal houpat pod našima nohama a málokdo měl odvahu dát najevo nespokojenost. Ti jež jí měli, většinou zaplatili životem. 

Kvůli povinným odvodům armádě lidé živořili a reptali. 

Ale pravé peklo jsme poznali až při prvním plenivém útoku.

"Pach smrti a krve se vznášel nad krajinou a bolestně vyrýval do duše hrůznou vzpomínku, nezapomenutelnou normální cestou. Zubožení lidé se už ani nesnažili příliš hasit, z jejich domovů teď už stejně zbývaly jen zpopelnatěné zbytky a z jejich blízkých jen pomalu chladnoucí mrtvoly. Pláč a nářek se nesl krajinnou, na pozadí plamenů hladově olizujících to, co zoufalým osadníkům ještě zbylo, naplňující vzduch bolestnou ozvěnou lidského utrpení, nesoucí zprávu o válce, v jejímž trvání se všichni šeredně zmýlili. 

Od kopyt strhaného koně, hnaného strachem a podpatky zaraženými do slabin, se prášilo, a na jeho hřbetě seděla umolousaná dívka, s uslzenýma očima plnýma strachu, rukama pevně tisknoucí otěže. Světla ohňů se míhala kolem, jako rozmazaná kulisa a rychlost trhala od úst její slova. Ztěžka se nadechla a zpomalila.

"ARVIS, BRISS!!!" její výkřik prořízl vzduch, ale odpovědi se stejně nedočkala. 

Pobídla koně a procházela Kovářovým dvorem, snažíc se zahlédnout její přátele. 

Měla strach a srdce jí bušilo jako šílené, tušila že ony dvě sestry neutekly. To nebylo jejich...a proto ji to děsilo ještě více, neboť  je nikde neviděla…

Sklouzla ze sedla a když se její kožené cvočkové boty lehce zabořily do krvavého bláta, zděšeně si uvědomila, že v Kovářově dvoře byla genocida vykonána ještě důkladněji. 

Potrhaná a zkroucená těla v kalužích krve ležela prohozená na zemi jako odpadky, oběšenci s modrými rty houpající se na větvích starého mohutného dubu tiše upírali sklený pohled do prázdna, lehce se otáčející ve slabém větru… Dívce přeběhl mráz po zádech. Viděla už mrtvé lidi...ale tohle...

Místo bylo zamlklé, jen praskání ohně narušovalo mlčení oné příšerné podívané, lidé odsud utekli, aby si zachránili holý život. 

Sehla se a zvedla ze země podupanou hadrovou panenku ve špinavých modrých šatečkách. Lehce uhladila vlásky ze žlutavé příze a oprášila zašpiněnou modrou látku. Rozhlédla se a pak v pokleku na jedno koleno položila hračku k mrtvému děvčátku, jemuž se péče o panenku stala v bojové vřavě osudná. Pravděpodobně se pokusilo jí sebrat když mu vypadla, ale koňská kopyta ono drobné dětské tělíčko udupala dříve, než někdo stačil dívenku zastavit.