Chronicles Of Kath'edril: The Fifth Son [CZ]

/Kapitola 2./ Slyšení U Dvanáctky

Šel jsem městem a hledal institut. Nemyslel jsem si, že najít institut v Kath'u bude tak těžké, vždyť Kath je jedno z nejvýznamnějších měst zabývajících se právě lovem Awerů.

„Dobré odpoledne, dal by, jste si jablko?" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a tam stála pohledná mladá dívka.
„Nemám peníze, omlouvám se" usmál jsem se na ní a pokračoval v hledání institutu.
„Někoho hledáte?" zeptala se mě a já se na ni znovu otočil.

„Hledám institut, potřebuji stihnout společe..." v půlce věty mi položila ruku před ústa „O tomto tu nemluvte. Zajisté nechcete, aby vás zdejší lidé měli za vraha a o to víc jsem si jistá, že nechcete, aby vás měli za Kornéliova kumpána." Spustila její dlaň od mých úst, chytla mě za ruku a vedla někam do útrob města. Cestou jsem vyděl mnoho různých svatyní Niose, ale nikde nebyl oltář mého Boha.

„Nevěděl jsem, že je Kath Niosistickým městem, od kdy je tomu tak?" zeptám se té mladé dívky, avšak ona se tak moc soustředí na cestu, že mou otázku kompletně přeslechla.

„Jsme tu" pravila po chvíli a já ji poděkoval. Otočila se a odběhla pryč, až po jejím zmizení jsem si uvědomil, jak moc vylidněné toto místo je.

Stál jsem před budovou připomínající kostel, avšak na jejím předním štítu byla hlava Awera s nápisem „Smrt Awerům a všemu zlu". Po chvilce kochání jsem se odhodlal vejít do vnitra budovy.

První uvítání jsem dostal od zvuku kladiva dopadajícího na kovadlinu.
„Vítejte cizinče" ozvalo se od stolku, u kterého stál muž ve středních letech. „Proč jste přišel?" muž mluvil velmi stroze, ale to se dá očekávat od člověka, který, soudě podle šrámu na krku, už pár lovů přežil.
„Chtěl bych se zapsat na lov, potřebuji peníze na zásoby pro mou rodinu." Odpověděl jsem a muž byl dle mého úsudku velmi překvapen mou upřímností. Chvilku se hrabal ve stolku a poté vytáhl prsten s rudými kameny vsazenými do jeho obvodu.

„Pokračujte chodbou. Projděte dveřmi a požádejte dvanáctku o svolení." Řekl a odešel někam do dalších místností toho obrovitého domu.
Poslechl jsem a šel jsem chodbou dál, všude kolem mě seděli ostřílení lovci, kteří ze mě měli pravděpodobně jen srandu. Každý z nich měl u sebe majestátní zbraň zdobenou krvavými krystaly.

Došel jsem až ke dveřím, chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodně vydal vstříc dvanácti.

„Pátý synu, copak potřebujete?" ozvalo se za mnou a já se otočil, seděl tam menší muž, který pamatuje prví otřes a mnoho z první civilizace.

„Chceš Lovit?" ozvalo se pro změnu ze židle naproti dveřím, tam seděla dívka, která mi připomínala Izmael, avšak ze slušnosti jsem se na nic neptal a pouze odpovídal na otázky.

„Ano chci. Potřebuji peníze a lov je nejrychlejší cesta." Pokud se vrátím domů, tak budu muset poděkovat otci, že mě učil, jak mluvit s úctou, pokorou a zároveň sebejistotou.

„Proč vám nepomůže Bezejmenný, jako při prvním otřesu?" zeptal se jeden z nich a já se přestal orientovat. Už jsem nevěděl, kdo je kdo, nebo kde je pravá a levá strana, tak jsem se rozhodl, že budu stát tak abych koukal na onu dívku v čele a ostatním nebudu věnovat pozornost.

„Můj Bůh, jak vy říkáte Bezejmenný, nám pomáhá, a ne vždy je to v nadpřirozené formě. Pomáhá nám například i tím, že nás vede k určitým lidem, kteří nám mohou pomoci, stejně jako mě vedl k vám." Až teď jsem si uvědomil, že jsem nikomu kromě Izmael neřekl, že vyznávám bezejmenného, ale dvanáctka to ví, dokonce ví, že jsem pátým synem Milénia, nebo že nám Bůh řekl, kam se schovat při prvním otřesu.

„Určitě se divíš, jak je možné, že toho o tobě a tvé rodině víme tolik..." pravil jeden z nich „...Byli jsme tam, když tvůj otec varoval všechny lidi z kostela..." pravil druhý „...Byli jsme tam, když se šest z nás rozhodlo ho následovat..." pravil další „...Jsme totiž kněží, kteří tam sloužili Niovi" dořekla žena sedící v čele a já pochopil onu naprostou synchronizaci.

„Víme, že jsi čistý, moudrý, rozvážný a pokorného srdce. Teď jdi Lovče" řekli společně a za mnou se otevřeli dveře. Uklonil jsem se a odešel z místnosti.

Venku mě čekali udivené pohledy a recepční s měšcem plným krvavých denárů „Tady máš, výzbroj se a za týden budeš doprovázet armádní vědecký tým." Předal mi měšec a usmál se na mě. Otočil jsem se a šel ke kováři, který byl jen o místnost vedle.

„Zdravím vás mistře" pozdravil jsem „Vítej, ty budeš nový lovec, co potřebuješ mladíku?" opětoval mi pozdrav.

„Byl bych rád kdyby, jste zrenovoval tuto zbroj a meč" řekl jsem a vysvlékl se ze své zbroje a následně mu ji předal.

„U všemocného kladiva, není tohle Miléniova zbroj?!" řekl a málem vylétl z kůže, když ji uviděl. Hned jak jsem mu ji předal, začal studovat každý záhyb „Kde si k tomuto klenotu přišel?" zeptal se a upřeně mi hleděl do očí.

„Jsem jeho syn a dostal jsem jí od něj, abych lovem vydělal nějaké peníze." Odpověděl jsem a znejistil.

Netušil jsem, že jsi tak známý otče. Snad mi to, že jsem tvým synem nepřinese nic špatného.

„Chceš mi říct, že jsem se po dvaceti jedna letech dočkal uzřetí svého synovce?" usmál se „Ach ty mizero, to jsi mi to nemohl říct dříve..." povzdechl si a já jsem byl zmatený jako kočka hozená do vody.

„Omluvte mou nezdvořilost, ale já nejsem váš synovec, můj otec se nikdy nezmínil, že má bratra a matka byla sirotek." Řekl jsem s rozpaky, ale stále jsem se snažil mluvit pokorně a slušně.

„Ach ano, to zní jako Milénius, každopádně počkej, tak hodinu, a zbroj bude hotová." Řekl a bez okolků se pustil do práce a já si sedl do pohovky a usl.

_______________________________________
Ahoj, tady vám servírují další kapitolu, co říkáte na Dvanáctku? A co si myslíte o tom kováři?
Určitě čtěte dál, pokud vás zajímá, kdo vlastně jsou a co s nimi bude.
S pozdravem Xávi