Vzbudila jsem se a hrozně mě bolela hlava. Byla jsem v nějaký posteli. Vedle mě ležel nějakej kluk, vedle něj holka a na zemi ještě jeden kluk. Vůbec jsem nevěděla kde jsem a co se děje.
Odbelhala jsem se do místnosti, kde jsem myslela, že bude kuchyně. Záchod. No, nevadí. Šla jsem dál, až jsem konečně neomylně poznala dveře od ledničky. Z jedný ze skříní jsem vyndala sklenku a natočila si pití. Trochu mi to pomohlo od bolesti hlavy, ale ne moc. Šla jsem do koupelny, abych se koukla do zrcadla a lekla jsem se odrazu ještě víc, než se lekám normálně. S černejma kruhama kolem očí jsem vypadala jako panda. Nevěděla jsem, že se mi někdy podaří takhle vypadat. Na sobě jsem měla jenom velký šedý triko a kalhotky.
Vrátila jsem se zpět do pokoje odkud jsem vyšla a začala se potichu hrabat ve věcech, abych našla svojí kabelku. Naštěstí jsem v ní měla všechno. Popadla jsem mobil a šla do kuchyně. Začala jsem si prohlížet fotky, abych našla aspoň něco, co by mi připomnělo, co se sakra včera večer dělo.
Našla jsem plno rozmazanejch fotek, který mi toho moc neřekly. Potom jsem si pustila jedno video. Jenom hlasitá hudba, kouř a řev. Asi jsem byla v klubu? „Ahoj." Málem jsem vyletěla z kůže. „Ježiš! To nemůžeš!" Ale když jsem se otočila... Stál přede mnou krásnej kluk. „Promiň," už jsem musela bejt úplně rudá, „kde to jsem?" Koukal na mě jako kdybych mu řekla, že se vracim zpátky na Mars. „Eh, u mě doma?" Trochu mi popletlo mozek, jestli mohlo. „Co tu dělám?" zamračila jsem se. Chvíli se na mě koukal. "Víš, kdo jsem?" „Ne?" odpověděla jsem mu. Zase na mě zíral. Docela mě to znervózňovalo. „Pamatuješ si vůbec, co se včera dělo?"
Myslim, že z mýho pohledu to poznal.
