Děkuji, že jsi

XLVI. Noc

Když člověk potká novou polovičku, všechno prožívá do posledního detailu. Každý pocit je pro něj nový a neznámý. Je nejistý jestli věc, kterou už dělal stokrát předtím, dělá nyní správně a jestli je pro toho druhého dostatečně dobrý. Je to stud a strach z neznáma, lidé se poznávají, oťukávají a jsou na začátku cesty, která může být jejich společnou.  

Můžete tu osobu znát pár hodin, dnů, měsíců nebo dokonce i let, ale v momentě, kdy se kamarádství přehoupne do něčeho trochu víc vážného, zbystří všechny smysly. A to přesně udělaly i mé rty. Horké rty Adriena okamžitě způsobily jemné vibrování těch mých. Nemusel s nimi ani pohnout, abych věděla, že jsem jim beznadějně propadla. Byly tak jemné, přesto jsem cítila, každý jejich sebemenší dotyk, když se mě dotýkaly a vyzývaly mě tím, abych se do polibku zapojila. Jako Marinette jsem se právě dopustila nevěry, jako Beruška jsem porušila přísahu, kterou jsem složila u Mistra FU a ostatních Mistrů v Zakázaném Chrámu. Co bylo horší? Sama jsem si na tohle nedovedla odpovědět. 

Přestala jsem nad tím přemýšlet ve chvíli, kdy se ty zakázané rty začaly nenápadně odtahovat od těch mých. Byla to trapná situace, pro nás oba. Tím, že jsem mu polibek neoplatila, zranila jsem jeho city a sama sobě jsem si tím zavřela jediné dveře od naděje, kterou jsem v tomhle životě získala. Bylo to tak správné, zranit jeho city a žít život, který jsem žila předtím, bez lásky. 

Náhlý chlad na rtech mě přinutil otevřít oči a spatřit jeho tvář. Měl na ní zklamaný výraz a víčka měl pevně sevřená jako by je nechtěl už nikdy otevřít. Není správné si pohrávat s lidskými city, kord když jsi už vdaná za jiného. Co na tom, láska si nevybírá, nikdy bych však nemohla být zcela jen jeho, to mě děsilo. Nesmím to udělat, jen bych mu tím víc ublížila. Nesmím... 

Adrien

Neopětovala to, nemohl jsem se ani divit, několikrát se zmínila, že někoho má. Věřit a doufat v to, že se něco změnilo bylo bláhové. Otázka byla, jak z téhle trapné situace. Zase jsem pro jednou vypnul mozek a jak to dopadlo? Seš úplně marnej Agreste, nadávalo mé podvědomí a já měl co nejvíc pevně sevřená víčka. Nebudu si nic nalhávat, mohl jsem mít každou dívku, ale já chtěl jen tuhle. Byla chyba se opíjet a spát s holkama v tom zapadlém pokoji, sice už to od doby co znám tuhle nedělám, je to však moje součást, které se nikdy nezbavím. Tolik mi jich prošlo postelí, věděl jsem přesně co udělat, kam sáhnout, co říct. Všechno mi bylo k ničemu, neuměl jsem si získat její srdce, které se snažilo být ledové vůči mé osobě. Byl jsem hlupák, spal jsem s nimi místo toho, abych hledal lásku. Svým způsobem jsem jí byl nevěrný.

Pomalu jsem se odlepil od jejích rtů a cítil na sobě její pohled. Potlačoval jsem slzy, které se draly na povrch, byl jsem slabý hlupák. Nesmí mě takhle vidět, byl jsem neschopný jako Kocour a teď tady jako Adrien budu ještě brečet. Ten, kdo nepoznal pravou lásku to nepochopí a před tím druhým bude působit zranitelně, byť mu ukápne jediná slza. Ta slza bude skrývat vše, co k druhému cítíme.     

Marinette

Proč jsem sem chodila? Mohla jsem strávit bezesnou noc venku, jako už tolikrát. Už je toho na mě opravdu trochu moc. Ráno si půjdu zaběhat, aspoň 25 km za trest. Kam sakra tak daleko poběžím?? Dojdu si do fitka na pás, to je ono. Fitko ... co si vezmu na sebe? Já nemám žádné sexy sportovní oblečení. Já už se na to můžu tak akorát ... víme co.

Čapla jsem ho za lem černého trička a přitáhla si ho zpátky. To ho donutilo zmatením otevřít oči a já tak mohla spatřit tu slzu, kterou se snažil tak moc skrýt před světem i mnou. Okamžitě jsem své oči zavřela a jako první začala pohybovat s rty. Balá jsem se jeho reakce tak jsem se spíš jen lehce otírala, dokud jsem nepocítila jak povolil svaly a pomalu mě zalehl svojí váhou. Opíral se už jen o předloktí, šel proti mým rtům a rukou mi stáhl stuhy z vlasů. 

Oproti začátku tu byla už velká důvěra, dovolil si hodně, ale mě to bylo jedno. Byla jsem v euforii a jediné co jsem chtěla bylo ho líbat. Celou tu dobu to pro mě byl kamarád a parťák. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Věděla jsem, kolik mu zhruba prošlo postelí holek, bylo mi to jedno. Luko nikdy jinou než mě neměl a jak se ke mně choval. U Adriena to bylo jiné, cítila jsem z něho ztracenou energii, byl naladěný na stejnou vlnu jako já, číšilo z něho štěstí a láska. Možná za to mohly hodiny chemie, které jsem s ním trávila, boj proti Lišajovi nebo jen jeho hypnotické oči. 

Začalo se mi hůř dýchat, lapala jsem po dechu jak na mě postupně nalehl celou svou vahou. Musel to zpozorovat, chtěl se odtáhnout, mé ruce mu v tom bránili. Zalil mě chlad, když se opět nadzvedl do sedu. Držela jsem se ho a dál pokračovala v tom co začal. Jedním prudkým pohybem jsem byla nad ním a on ležel tam co já doposud. 

"Vím, jsem těžký." zamumlal mi do rtů. 

"Nestěžovala jsem si." mrkla jsem, na vteřinu si uvědomila co dělám a odtáhla se od něho.

"Já vím, si už taková." přitáhl si mě za lopatky zpět k sobě, až jsem mu musela dát pravou ruku k hlavě, abych udržela rovnováhu.

"Jaká?"

"Snášíš bolest a nenecháváš to znát, nikdy nic neřekneš." 

"Řekla bych." ohradila jsem se.

"Oba víme, že to není pravda." nenechal se a pomalu si mě přitáhl až jsem se dotýkaly nosy.

"Není ..." usmála jsem se.

"Proč pořád lžeš?" zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

"Vůbec bych tu neměla být, je to proti všemu co jsem slíbila sobě i ostatním v mém životě." 

"Co sis slíbila?"

"Lásku a pravdu budu v úctě mít ..." část mého svatebního slibu i slibu Mistrům.

"Tohle to co mezi námi je ..." 

"Mezi námi nic být nesmí .... poslechla jsem své srdce a ...." přiložil mi ukazováček na rty.

"Nemluv, nechci slyšet odmítnutí ... ne teď." usmál se a přitáhl si mé rty na ty své.

Jemně skousl můj ret a já věděla, že jsem se stala závislou. Luko prohrál na plné čáře, Adrien tímhle polibkem zničil i poslední jeho naději, že bych ho jako manžela mohla někdy milovat a mít s ním děti. Nepotkat tohohle egoisteckého blonďáka, přesvědčila bych své srdce o opaku, teď už je však pozdě. 

Otevřela jsem své oči a oplácela mu stále polibky. Byla jsem už unavená a věděla jsem, že domů se dnes dostanu až k ránu. Byla jsem Beruška a mohla si tak dělat co chci. Dnes zapomenu na to, že jsem vdaná a na všechny závazky vůči mirákulum. Políbila jsem ho na horní ret a on mi jemně zmáčkl boky, donutil mě tím si na něho sednout a být mu tak ještě blíž. 

Adrien

Seděla na mně a já byl snad ještě víc nervozní než předtím, když mi neoplácela polibky. Byla tak lehká, že kdybych jí nedržel za boky, nevěděl bych o tom, že na mně sedí. Byla ještě krásnější s těmi rozpuštěnými vlasy. V momentě, kdy jsem přiložil své rty na její jsem věděl, že Chloé si nikdy nevezmu, ani kvůli tomu, abych měl už konečně klid. Vezmu si jenom jí, ať je pod maskou kdokoliv. Jen ona může být ta, která bude stát po mém boku do konce mého života. 

Pohladila mě svojí drobnou rukou po tváří a já zavrněl, i když jsem nebyl Kocour, nebo Čičísek jak mi ráda s oblibou říkala. S ní jsem cítil pocit štěstí, změnila mě, aniž by se o to pokusila. Láska opravdu existuje, ona mi to dokázala.

"Co se na mě tak díváš?" uchechtl jsem se a zvedl se na lokty, abych jí byl blíž.

"Teček dost." zašeptala s tajuplným úsměvem a mě se zvedl tep srdce o sto deset procent. 

Krásné úterý všem. 😘

Chtěla jsem to stihnout do půlnoci  (ehmm 1:26 ráno) 😅 Přes den věci do školy, po nocích psaní, určitě nejsem jediná, která to tak má. Myslím, že na tuhle kapitolu jste čekali dlouho a já jsem ráda, že už je konečně napsaná. 

Tahle kapitola je tvoje smille_girll5 a ty dobře víš proč. 😏😘