Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 3. - úzkost

,,Noták. Vstávej." Cítila jsem pohlazení po vlasech a jen doufala.
Doufala, že tenhle hlas patří některému ze členů mé rodiny, který mě přišel vysvobodit ze zlého snu, který mě děsí jako každou noc.
Tak. Teď pomalu otevřu oči a uvidím své rodiče, skříň, psací stůl i čelo postele slazené do světlých příjemných barev. Otevřu oči a pohledem prozkoumám růži ve skleněném kvádru od Brada. Projdu pohledem lístečky se zápisky, špendlíky připevněné na nástěnce nad psacím stolem, které mi mají připomínat, co jsem ještě nestihnula udělat a nejspíše ani nikdy neudělám. Zrovna ten žlutej přeloženej lísteček s úkolem na matematiku ze šesté třídy bych už pomalu měla vyhodit. Pohlédnu taky na skříň a začnu v paměti procházet všechny kousky mé skříně a přemýšlet, co si asi dnes vezmu na sebe.
Tak moc jsem přesvědčila hlavu o tom, jak mě čeká příjemné probuzení, až jsem oči opravdu pomalu otevřela.
,,Přichází k sobě. Máš obrovské štěstí. Kdyby to nepřežila, přísahám, že bych ti utrhl hlavu." Zavrčel stejný hlas, který se mě snažil probudit.
,,Nejsi silnější. Nic bys proti mě nemohl. Poradím si s tebou jednou rukou a tou druhou ti vypiju adoptovanou kámošku. Možná kdyby ses občas taky napil..." Tenhle hlas taky už znám.
Zamrkala jsem a zadívala se nad sebe. Ve svém pokoji určitě nejsem.
,.Nehýbej se." Řekl mi Williams, Paul. Ale nebylo to takové, jako s Dominikem. Nebyl to příkaz. Bylo to doporučení. Rukou jsem se dotknula svého krku. ,,Co se stalo?" Zeptala jsem se. ,,Nic, co bys nemohla zapomenout." Zazubil se Dominik a jeho pohled mi vrátil bolestivou vzpomínku. Leknutím jsem se vymrštila do sedu. ,,Nepřibližuj se." Vyjekla jsem potichu.
Existují upíři a mohou ovládat lidi.
,,Nebo co?" Pousmál se a udělal krok ke mě. Já se posunula dozadu až jsem narazila zády na dřevěnou zeď, vedoucí pod schody.
Rychle mě zalil pocit beznaděje. Má pravdu! Co sakra udělám?! Nemám kam utéct, ani nevím, jak se bránit. Kousne mě znovu?
Opatrně jsem si prsty přejela po místě na krku, které bylo v mých vzpomínkách raněné Dominikovo zuby. Nic jsem ale nenašla. Co se tedy stalo...?
,,Ty jsi se opravdu zbláznil. Měl by sis dávat pozor spíše ty na ní." Nechápala jsem jediné slovo, ale Dominik udělal krok zpátky. Opřel se o zeď a zadíval se na mě. ,,Jen si užívám toho, že si s ní můžu hrát, než se poprvé promění." Paul jen zavrtěl hlavou. ,,Ona se nepromění. Nepotřebuje to, aby ti mohla pěkně pocuchat účes." Hlesl Paul a otočil se na mě. To teď mluvil o mě? Cože? Mám se proměnit? Nerozuměla jsem doslova ani slabiku z toho o čem se ti dva bavili.
Paul se opatrně dotkl mé tváře, aby získal mou pozornost a zadíval se mi do hluboko očí. Díval se úplně stejně, jako Dominik ve škole, když mi řekl, abych sem přišla. Černé zornice se rozšířili, jako by se mě chystali hypnotizovat. Jako by se v nich něco zalesklo a rty zakřivené starostmi se chytaly promluvit.
Než ale stihnuly promluvil, chytila jsem ho pevně za zápěstí.
,,Nedělej to. Prosím." Soucitně se na mě usmál.
,,Ale já musím. Nemám na výběr. Nikdo se o nás nesmí dozvědět."
,,Já to nikomu neřeknu." Skočila jsem mu do řeči.
,,Nikdo se to nedozví. Jen se budu držet dál od Dominika. Nic víc... přísahám." Paul se, na jedinou vteřinu, zadíval do země.
,,Jen se bojím o svůj vlastní život." A já pak na několik vteřin upřela pohled na Dominika.
,,A o životy svých blízkých..." I Paul se tedy otočil tak, aby měl, alespoň koutkem oka, výhled na Dominika.
,,Snad jí nebudeš věřit." Hodil hlavou brunet a vraždil Paula pohledem, který mi působil husí kůži.
,,Běž domů. Uvidíme se zítra na Matice." Řekl nakonec a rychle mě strčil ven ze dveří, ani jsem se nestačila rozkoukat a další vteřinu mi trvalo se ve strachu rozběhnout.
Slyšela jsem ještě nějaký hluk, možná se prali? Já ale už neměla dost síly, abych se tím mohla zabývat. Vzala jsem, jak se říká nohy na ramena a dala se na zběsilý úprk.

Mým tělem stále proudil adrenalin. Běžela jsem jak nejrychleji jsem dokázala. Měla jsem pocit, jako by mě honil hladový tygr, medvěd, lev... UPÍR nebo cokoli, co by ze mě dokázalo, během pár vteřin, kdy bych polevila v běhu, udělat malé kousky. Konečně jsem zabočila do naší ulice. Zbývalo pár metrů.
Bylo mi jedno. Že mi tam zůstali věci, bála jsem se, že dokážou upíři létat, nebo rychle běhat, nebo tak něco a Dominik by mě mohl dohnat. Říkal přece, že má víc síly, než Paul.

Je Paul v pořádku, pokud mě bránil? Co znamenala konverzace, kterou vedli potom? Napadnulo mě ještě.

Klepajícíma se rukama jsem rychle několikrát zabrala za kliku dřevěných vchodových dveří a konečně se také dostala dovnitř.
Hned jsem za sebou dost silně zabouchnula a opřela se o mohutný kus dřeva zády. Pomalu jsem se zády sunula dolů, až jsem se posadila na zem. Kolena si přitáhnula k bradě a těžce dýchala. Pořád jsem nevěděla, jestli jsem tady vůbec v bezpečí. Ten kus dubového dřeva, bez ohledu na to, kolik vážil, mě možná neodděloval od světa natolik, abych se neměla čeho bát.

Hlavou mi létali myšlenky, kterým jsem vlastně vůbec nerozuměla.
,,Jsi v pořádku?" Ozvalo se. A mě došlo jak vypadám. Na světlém tričku zůstali kapky krve, byla jsem nejspíše rozcuchaná a slzy, které se i nyní draly na povrch rozmazali to málo řasenky, které jsem ráno na své řasy nanesla. Odrazila jsem se od země a skočila tátovi doslova kolem krku. Chvilku byl zmatený a bál se o mě, ale pak mi obejmutí oplatil.
Teď, to byla na nějakou dobu poslední chvilka, co jsem se cítila opravdu v bezpečí.