Two of Us // Larry CZ

Two of Us

  2.3k slov
Doporučuji číst v klidu a nespěchat, abyste z toho měli ten pravý prožitek. Psala jsem to po nocích s písničkami od Lany ve sluchátkách, zatímco mi na stole voněla sušenková svíčka, takže atmosféra byla silná a snad se mi povedlo promítnout ji i do samotného příběhu. Osobně jsem s touto fanfikcí spokojená a doufám, že i Vám se bude líbit. Přeji příjemné čtení. x

  Prudký vítr si hrál s větvemi starých stromů. Hustý déšť skrápěl již promáčenou zemi. Rozbouřená řeka, která bývala slabým nevinným potůčkem, se teď skoro vylévala z břehů a s sebou brala všechno, co se v ní ocitlo. Listy, větve, ba dokonce i životy drobných a vyděšených zvířat, která se v úpěnlivé snaze schovat se před bouřkou nevědomě přiblížila příliš blízko proudu, který je okamžitě strhl. Toto se dělo při každé průtrži mračen. Ale jakmile vysvitlo slunko, zelené údolí se proměnilo v magické místo. Jasnou oblohu bez mráčků zdobila zář slunce, ptáci zpívali z plných plic a radovali se z krásného dne. Srnky, které přicházely z nedalekého lesa, aby se napily z křišťálově průzračné tůňky, jež se se nacházela kousek proti proudu řeky, se proháněly po louce. Veverky skotačily na stromech a předháněly se v počtu ořechů, které pro sebe ukořistí. Zajíci se svými mladými pobíhali okolo a svými roztomilými čumáčky zvědavě čenichali k neznámým bylinám. Ale nebyla to jen zvířata, která zářila radostí ze života. Svěží zelené listy majestátních stromů ostře kontrastovaly s blankytně modrým nebem a dodávaly dolině uklidňující atmosféru plnou míru a uspokojení. Klenotem celé scenérie byla ale vždy řeka. V průběhu let se z tichého potoka proměnila na silný, hlučný, avšak nádherný vodní tok. Každý by řekl, že ta řeka je úžasná. Lidé by se v ní chtěli smočit nebo u ní alespoň sedět a kochat se okolní přírodou. Všichni by z toho byli naprosto unešení, kromě jednoho člověka.

  Harry tu řeku nenáviděl. Nenáviděl, jak hlasitá byla. Nenáviděl, že kolem ní musel každý den procházet a dívat se na ni od úsvitu do soumraku. Kdyby mohl, odstěhoval by se, jak nejdál by to jen šlo. Udělal by to tak strašně rád, jenže k tomu místu ho vázalo příliš pevné pouto, jejž nebyl schopen zpřetrhat. Pokaždé, když seděl ve svém velkém ušáku, popíjel horký zázvorový čaj a poslouchal praskání ohně mísící se s burácením vody, vyhlížel z okna na řeku. Sledoval ji a v hlavě se mu honila spousta myšlenek. Když svítilo slunce, byly pozitivní. Jenže Harry bydlel v horách a tam byl déšť skoro na denním pořádku. Proto se většinu času utápěl v depresi a měl pocit, že jeho srdce je napevno svázané řetězy a každou chvíli pukne. A v tento obzvlášť bouřlivý den tomu nebylo jinak.

  U krbu schoulený v dece se Harry probíral fotografiemi. Vytahoval je pouze při speciálních příležitostech. Znamenaly pro něj víc, než kdokoliv tušil. Nebylo jich mnoho, ale každá z nich reprezentovala konkrétní vzpomínku na dobu, kdy byl život jednoduchý, kdy se zdálo, že ho nemůže nic zkomplikovat a Harry byl přesvědčený, že takhle to bude už napořád. Byl si tak jistý, že je mu předurčeno strávit celý život s ním. S tím jediným člověkem, který ho dokázal doopravdy rozesmát, naslouchal mu. S tím, v jehož společnosti mohl být doopravdy sám sebou. Představa, že by je něco rozdělilo, působila jako nejvíce absurdní věc na světě. Měli mezi sebou něco, co nikdo jiný. Spojovalo je nejen společně strávené dětství, ale i stejné problémy, s nimiž se společně prali a nad kterými nakonec zvítězili. Dohromady byli neporazitelní. Každý okamžik, který museli strávit bez své drahé polovičky, představoval utrpení. Oběma scházela část jich samotných, kterou dokázala doplnit jen přítomnost toho druhého.

  Harryho oči se plnily slzami, když přejížděl roztřeseným prstem po jedné z fotografií. Bylo mu na ní devět let. Skořicové rozcuchané vlasy mu padaly do čela. Jeho úsměv byl tak široký a upřímný, že se mu u očí tvořily roztomilé vrásky. On je neměl rád, ale Harry je miloval.