Incest (FF M&M) cz POZASTAVENO

💧7💧

Super!! V domě mám momentálně dva nemocné členy rodiny, jeden z nich je na mě naštvaný za mou hnusnou větu a ten druhý ujíždí na českých "muserech". Na to mám pouze čtyři písmena. B.O.Ž.E. Ale opravdu, pomozte mi někdo.

,, Ano mami? " vzal jsem mobil, který tu nepřestával zvonit. Nechtěl jsem to zvedat, vůbec. Ale ten zvuk... Bylo to tak moc otravné.
,, Marcusi, zítra bychom měli přijet, ano? Michelle na tom naštěstí není zle." řekla mi mile do mobilu.
,, Jasně, díky.. " promnul jsem si kořen nosu. Jak jí sakra mám vysvětlit, že jsme se s Tinusem totálně pohádali?
,, Děje se něco? " jakoby to z mého hlasu vyčetla. Kouzelnice.
,, Ne, nic se neděje." lež, která však byla TOTÁLNĚ průhledná.
,, Mamka vždycky pozná, když se děje něco s jejím dítětem. Co se stalo? " zeptala se znovu.
,, S Tinusem jsme se na jedné věci moc neshodli. To je vše. " řekl jsem pololež.
,, Dobře. Tak se hlavně usmiřte, ano? Nechci, abyste se hádali. " řekla.
,, Dobře. Pa." řekla jsem a když se mi dostalo i rozloučení z druhé strany, hovor jsem típnul. Sedl jsem si na schody a rukama si frustrovaně zajel do vlasů. Jak to mám asi s Tinusem urovnat? Vždyť jsem mu řekl opravdu, ale opravdu nehezkou věc.

,, No... A pak Mína objala Marcuse a tys ty ruce strčil úplně jakože Tak prý ne. Bylo to hrozně vtipný. " uslyšel jsem Emmin upištěný hlásek. A došlo mi, že tou větou mířila na Tinuse. Došel jsem za nimi do patra. Právě šli ke schodům. Tinimu se rýsovali na pod očima černé kruhy. Byl unavený a mě ho bylo tak moc líto.
,, Je, ahoj Marcusi." pozdravila mě Em.
,, Padej okamžitě do pokoje! Máš neštovice a my je ještě neměli! Běž!" vykřikl jsem a ukázal na dveře.
,, Aspoň na ní nebuď hnusný. " uslyšel jsem jeho hlas. Vyčerpaný, vzlykající, ale také rázný.
,, Promiň Tini. Já jsem to tak nechtěl, ale... " nenechal mě domluvit.
,, To jsem viděl. Nech nás radši být." probodl mě pohledem, obešel mě a mířil si to dolů ze schodů. Třískl jsem pěstí do zdi takovou silou, až se mi na kloubech udělali malé pramínky krve. Zvláštní. Jak mi ta krev stékala po zápěstí až na zem... Nebylo mi nějak blbě. Bylo mi dobře. Jako bych se uvolňoval... NE! Nebudu tu myslet na to, jak moc dobře mi to dělá!

Odešel jsem do svého pokoje, kde jsem se zamknul. Otevřel jsem dveře na balkón a z něho jsem vylezl na střechu. Den se pomalu blížil ke konci. Ležel jsem tam na střeše a pozoroval oblohu. Sice s mráčky a ještě jasně modrou. Slyšel jsem pode mnou hlasy, nevěnoval jsem tomu však žádnou pozornost. Bylo mi teď všechno jedno. Začínala mi být pomalu zima. Neřešil jsem to. Opravdu mi to bylo jedno.
,, Macu? Jsi tady? " uslyšel jsem hlas mé malé sestřičky.
,, Macu?" ozvala se ještě jednou. Nevěnoval jsem jí pozornost. Vyšla na balkón.
,, Macu! " zavolala z balkónu. Seděl jsem nad ní a koukal se, jestli si mě všimne, až se otočí.
,, Notak, Macu, kde jsi?!" volala. Neodpovídal jsem. Chci být sám. Sice ne navždy, ale teď ano. Ať mě všichni nechají. Potřebuji si utřídit myšlenky.
,, Macu! " zvolala zoufale. Uslyšel jsem v jejím hlase pláč. Začala plakat a neustále volala mé jméno. Seděl jsem a pozoroval ji. Otočila se. Myslel jsem si, že si mě již všimla, ale naopak. Emma utekla s brekem někam pryč. Bylo mi to líto, chtěl jsem se ozvat. Nemohl jsem.

Ležel jsem tu na střeše. Za tu dobu už obloha trochu ztmavla. Mělo to hezký tmavě modrý nádech. Uslyšel jsem znovu v mém pokoji kroky.
,, Marcusi Gunnarsene! Kde jsi ty paličáku?! Jestli mě teď slyšíš, tak ti jen chci říct, že jsi opravdu vůl, když necháš naši malou sestru se rozplakat, když tě hledá! Zklamal si mě, opravdu! Ještě bych překousl to, žes na mě nebyl hodný, ale víš, co nepřekousnu?! Nepřekousnu to, že jsi hnusný i na naši malou sestru! Zklamal si mě! Nehorázně si mě zklamal, Marcusi Gunnarsene! " všechna tahle slova. Nebylo to příjemný. Bylo mi i líto, že si to i takhle mý sourozenci myslí. Martinus se otočil a upřel na mě svůj vražedný pohled. Neumí vražedný pohled, vždycky se rozesměju na celé kolo... Ale teď? Měl vražedný pohled opravdu dobrý. Musel jsem ho asi opravdu nehorázně zklamat. Díval se mi do očí tak jedovatě.

,, Hajzle. " řekl, sklopil pohled a odešel. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout, omluvit se, nějak to napravit... Avšak nemohl jsem. Mé tělo odmítalo udělat jakýkoli pohyb. Ze sedu jsem si na střechu lehl. Trochu mi to ujelo, ale byl jsem v pohodě. Našel jsem zcela rovnováhu. Díval jsem se na temnou oblohu. Sem tam byla nějaká ta hvězda. Bylo to opravdu krásné. Přesto jsem však cítil v sobě problémy. A to ty problémy, které jsem způsobil teď mým blízkým.

Tinus je na mě naštvaný, protože jsem na něj hnusně křičel. Opravdu jsem mu řekl tou větou, že mi na něm nezáleží, ale to není pravda! Záleží mi na něm jako na nikom! A Emma.. Ty jsem teď jako bezpáteřní hajzl neodpověděl. Kdo tohle udělá, kdo? Pouze já... Marcus Gunnarsen. Blbec jedním coulem. Deset z deseti hvězdiček na příčce nejhorší sourozenec všech dob. Se všemi těmi problémy jsem na té střeše usnul. Bylo mi jedno, jestli pádem ze střechy nebo umrznutím umřu. Tak ať...

💧Achojte čumáčci💧

Mám jednu otázku... Čte mé knížky ještě někdo? 🤷🏻‍♀️❤️
Přijde mi, že už vás tu není tolik... Vůbec... Proto... Čtete to? 🤷🏻‍♀️❤️

💧Vaše Claire💧