Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 4.

Několik hodin plných vzlyků, bolesti a slz. Nebylo mi to vůbec příjemné a vyčkat na Yoongiho příchod bylo jako utrpení. Vlastně ano, bylo to utrpení. Jeho příchod byl snad ale ještě horší než to čekání.

Jeho opilost ho celého ovládla a tak jsem skončil tady. Na lavičce před svým vlastním barákem, s monoklem pod okem a tělem posetým modřinami. V lehkém tričku a kraťáscích při chladné noci. Třesu se zimou a potřebuju teplo, jenže kde bych ho tak mohl vzít, když nikam nemůžu. Ani peníze u sebe nemám. Ostatně jsem i bos, nechtěl mě nechat se obout.

Kolena si přísunu k bradě a větší tričko si přes holé nohy přetáhnu. Alespoň trošičku větší teplo mi bude. Celý se rukama obejmu a schovám si uplakanou tvář do trička. Jsem tiše, protože se bojím. Lampa poblíž mě ani nesvítí a já jsem moc slabý na to, udělat nějaký pohyb, díky kterému by se lampa na nějakou chvíli rozsvítila.

Zhluboka se nadechnu a povzdechnu si. Polknu nepříjemný pocit v krku z toho, jak v sobě všechen ten pláč držím. Copak to může být horší? Samozřejmě, že nemůže. Tak moc se bojím. Yoongiho, všech, všeho. Jen před rokem jsem si dodělal střední a co se změnilo? Ustoupil jen každodenní výsměch a šikana od jiných, nic víc.

To vše jen díky Yoongimu a jeho spropadenému chování. Toho, jak využíval mého little space a toho, že mám nějaký kink. Teď se toho všeho akorát tak bojím, jen díky němu. Nechci to už ani slyšet, ale přesto musím. Každý den pustím několikrát říct to slovo, které se mi tak protiví. Daddy. Nebylo by na tom asi nic špatného, kdyby to nebylo takové, jaké to je.

Tiše jsem vzlykl a zaryl si nehty do lýtek, kde se začaly tvořit hluboké otlačeniny. Chci jen klid, nic jiného, prosím. ,,Jeongguk?" Ozve se pár kroků ode mě líbezně hluboký hlas. Nemohl bych ho přeslechnout. Ale nechtěl jsem ho tu teď, aby mě viděl takhle zničeného. ,,Jeongguku, co se stalo..?" Lavička se o trošku víc prohne pod další váhou a o mé tělo se opře to jeho.

,,Bože, jsi celý ledový! Jak dlouho tu takhle už sedíš, hm?" Na všechna jeho slova neodpovídám, jen se až bolestivě koušu do spodního rtu. Chvíli je tiše, až přemýšlím, jestli vůbec vnímá. Na má ramena pak však dopadne hřejivý kus oblečení. Překvapeně zvednu hlavu a udiveně se na něj podívám.

,,Dal jsi mi bundu.." zachraptím a odkašlu si. Taehyung jen se smutným úsměvem přikývne a začne si zkoumavě prohlížet mou tvář. Jakmile jeho oči upoutá pozornost můj monokl, rychle uhnu pohledem. ,,Kdo ti to udělal Jeonggukie..?" Vydechne tiše a jen zlehka svou dlaní překryje celé mé pravé líčko. Z jeho ruky sálá tak příjemné teplo, že bych se k ní nejraději přitulil, ale okamžitě si tuhle myšlenku zakážu. Nemám právo.

,,No tak, mluv se mnou, prosím... Měl bys být v pořádku v posteli doma, tak proč tu sedíš jako drobná hromádka neštěstí, hm..?" Mé líčko pohladí a pak ruku stáhne raději k sobě. Zhluboka se nadechnu a opět s ním navážu oční kontakt. ,,Nemůžu tam," odpovím stroze a ještě více se zakousnu do svého rtu, až si poruším tenkou kůžičku na něm a vytvořím na něm tak malinkou ranku.

Nespokojeně syknu a ret si olíznu. Teď to bude jen bolet. ,,Ty jsi pako... Na." Podá mi kapesník. Vděčně si ho od něj s růžovými tvářemi vezmu a přiložím si ho ke rtu. Hned cítím, jak se látka kapesníčku nasákne krví. ,,Tak... A teď mi řekni, proč bys nemohl k sobě domů." Pousměje se povzbudivě, jenže na mě to tak nepůsobí. Plaše se odtáhnu a nadále jen mlčím. Nebudu mu nic víc říkat, to přeci nemůžu. Nemůžu Yoongimu udělat nějaký problém jen kvůli tomu, že si stěžuju na nějaké blbosti.

V tichosti tedy čekám, než se třeba zvedne, vezme si svou bundu a odejde domů, kde na něj čeká jeho pejsek. A možná i někdo víc, třeba osoba, se kterou se bezmezně miluje, pro kterou by obětoval každičký kousíček své osoby. A třeba to není jen naivní láska z jedné strany jako u mě.

,,Dobře, jestli nechceš, nemusíš mi to říkat..." S povzdechem se zvedne z lavičky a mě píchne u srdce. Vím, že jsem přesně tohle chtěl, ale zároveň mě to mrzelo, protože mi tak dodal jen pocit, že jsem každému jedno.

Co jsem však ale nečekal bylo to, že by se k mé maličkosti sklonil a vzal si mě do náruče jako princ svou princeznu. Polekaně jsem se zapřel o jeho hruď a velkýma očima jsem k němu pohlédl. Právě mi nevěnoval pozornost, věnoval jí cestě, kterou se rozešel někam pryč. ,,K-kam to jdeme..?" Zašeptám po chvíli a trochu se uvolním. Díky bolestivým modřinám to však nejde jen tak snadno.

,,Domů, Jeonggukie... Do tepla." Aniž bych se na něj podíval, mohl jsem vědět, že se pousmál. Cítil jsem to. Zavřel jsem tedy unavené oči a nechal se unášet spánkem po nekonečném moři plným snů. Věděl jsem, jak mi celý můj člověk právě teď děkuje, že mu dopřeju odpočinku. Potřeboval jsem ho.

_______________________________________

Dělejme, že je odpoledne, já to stihla včas a všechno je all right.. xd

Přeju všem dobrou noc mí drazí a užijte si nový týden ve škole, hahah.. ಡ ͜ ʖ ಡ