Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 5.

Dostalo se mi probuzení, jaké by si každý přál. Skze blyštivé sklo okna na mou tvář dopadaly veselé paprsky slunce, které mě přinutily k probuzení. Blankytně modrá obloha každého vybízela k tomu, mít šťastnou náladu a na okolí se jen usmívat.

Avšak ne v mém případě. Pro mne je to jen další obvyklý den, který budu muset nějakým způsobem přečkat a vyspat se do nového. A takhle stále dokola. Jakmile jsem si uvědomil, že jsem na neznámém místě, vykulil jsem ještě víc oči. Přepadl mě strach z toho, že bych mohl být u někoho, kdo by mě mohl ještě více zneužít, než už jsem.

Zaznamenal jsem vedle sebe v posteli pohyb a tak jsem se tam vyděšeně podíval. Ulevilo se mi, když jsem spatřil jen Taehyunga. Tedy alespoň z části. Není to nikdo, koho bych neznal, což je dobře. Nemusel ale předávat nějaké své místo v posteli přenechat mně. Mohl mě zkrátka položit na sedačku. Vždy takhle spím, když musím být u Giho.

Není to sice nic příjemného, ale nesmím si stěžovat. Zvykl jsem si na to už. S tichým zívnutím jsem se opatrně zvedl z postele a pohled mi hned zabloudil k oblečení, které rozhodně nebylo mé. To by ale znamenalo, že mě převlékl a viděl, jak vypadám!

Rychle se zvednu z postele a tiše se proplížím pryč. Zavřu za sebou dveře a s úlevným výdechem se otočím chodbě vstříc. Úleva hned klesne, když spatřím tu obrovskou chodbu, která má snad miliony dveří. To přeci nemůže být pravda! Ještě se tu někde ztratím.

Opatrně jsem se raději vydal jen rovně, přímo na druhý konec chodby. A vida! Jako kdyby mě měl někdo rád, byly tam schody do přízemí. Tedy alespoň doufám, že to bylo přízemí. Už jen tohle bylo strašně moc a hádám, že se nacházíme ve čtvrti, kde jsou jedni z bohatších.

Rozhlížel jsem se všude kolem, abych si co nejvíce z toho zapamatoval. Rozhodně se odtud jen tak nedostanu. Jakmile jen jednou nohou šlápnu pod schody, začne na mě štěkat malá chlupatá koule. Vylekaně nadskočím a tiše vyjeknu.

Kdo by si byl pomyslel, že Yeontan je tak děsivý pes. Vůbec jsem to nečekal! A budu rád, když to Taeho nevzbudí. Aniž by Yeontan na něco čekal, rozběhne se zase někam pryč a tak se rozhodnu jej následovat. Určitě má tenhle dům v paměti víc jak já. Mělo by to být bezpečné.

Koukat všude kolem bylo stále těžší. Všude něco bylo, ať už výzdoba, či další z několika dveří. Naštěstí jsem se však díky pejskovi dostal do obýváku, kam jsem se hned usadil do kouta a div si nepřelámal krk, jak jsem se stále za něčím otáčel. Velká plazmová televize, světle šedý stůl před šedou sedačkou velkou pro několik lidí. Pod mýma nohama zdobil podlahu huňatý bílý koberec kulatého tvaru. Byl příjemný na dotek, ještě když jsem byl bos.

V jednom rohu bylo dokonce několik jednoduchých poliček s knížkami všeho druhu. Jak ty nejtenčí, které jsem kdy viděl, tak i velké bichle. Zajímalo mě, jestli tohle doopravdy Tae čte nebo jsou tu jen na okrasu.

V mém dalším zkoumání mě však přeruší malinký pejsek, který mi vyskočí do klína, kde taky ulehne. Jemně se pousměju a začnu ho drbat za oušky. Má tak hebkou srst, že to snad ani není možné! Taky by mě zajímalo, kde on má pelíšek, jelikož jsem žádný cestou neviděl.

Opřel jsem se do sedačky a hluboce vydechnul. Je tu zvláštní klid a ticho. Ale je to příjemné. Jak jsem nad tím tak přemýšlel, myšlenky mi zabloudily k Yoongimu. Jestli za ním dnes nepřijdu, bude zle. Ale nikam se mi nechce. Tak moc mi ublížil, už opět.

Je to ale stále dokola. Možná si za to můžu stejně jen sám a on mě trestá právem. Uděluje mi to, co si zasloužím. Zamračím se a pokroutím nad tím hlavou. Nemusím nad tím teď přeci přemýšlet. Jsem v bezpečí, daleko od něj. Tady mě nenajde, jestliže tu budu moct zůstat.

,,Oh, jsi vzhůru!!" Vykřikne za mnou někdo, až se leknu a nadskočím. Rychle se otočím za tím hlasem, protože tohle rozhodně není Taehyung. Ve dveřích stojí kluk menšího vzrůstu s blonďatými vlasy a širokým úsměvem na rtech. ,,Včera jsi vypadal otřesně... Jinak jsem Jimin, těší mě!" Skočí na sedačku hned vedle mě.

Jen ho tiše s překvapením sleduju a prohlížím si ho. Copak může mít hned po ránu tolik energie? A vůbec, kdo to je? Taehyungův přítel? I kdyby, měl bych něco takového očekávat. Není možné, aby někdo jako on byl sám.

,,No taaak! Povídej si se mnou! Jak se jmenuješ ty? Tae mi za Boha nechtěl nic říct! Jen si tě odnesl do pokoje a tam už zůstal.." pokroutí s úsměvem hlavou a Yeontana pohladí po hlavičce. ,,J-jsem Jeongguk... Ty jsi... Jeho přítel?" Nakloním ostýchavě, ale zároveň zvědavě hlavu ke straně. Čekal bych cokoliv, jen ne jeho smích.

,,Já a jeho přítel?! Prosím tě! V životě bych o něj neměl zájem větší jak o kamaráda..!" Nepřestává se smát. Co ho na tom tak pobavilo? Nakonec si přeci jen odkašle a opětovně pokroutí hlavou. ,,Nejsem... Jsme jen dobří kamarádi. Je nás tu ale víc, všechny nás poznáš! Nechceš něco k snídani? Mimochodem... Co se ti stalo?" Poukáže maličkým prstíkem k mé tváři, přímo pod mé oko, kde už musí být určitě pěkně barevný monokl.

,,Nevypadáš jako někdo, kdo by se snad pral... Jsi jako malé nevinné koťátko." Pokrčí rameny a čeká na mou odpověď, která však nepřichází. Nemůžu to říct někomu, koho ani pořádně neznám!

_______________________________________

První den je za námi, co? Ještě další čtyři :))))

A zároveň se blíží Vánoce, po nich nový rok... Je to moc rychlé :c ještě před chvílí jsem protáčela očima nad tím, že je času do Vánoc dost... Za chvíli budu vyšilovat z toho, že pro nikoho nic nemám xd