Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 4. - Učit se lhát

,,Damone! Damone!"

Můj zrychlený dech mě donutil vymrštit se do sedu, abych se mohla zase pořádně nadechnout.
Jako první jsem se zadívala před sebe a poprvé v životě jsem se cítila, jako když mi doslova spadl kámen ze srdce, když jsem před sebou viděla bílé čelo mé postele. Jsem doma, v posteli. Byl to sen. Sen, který mě opět donutil vstát uprostřed noci.
Dnes jsem ale nechtěla znovu zavřít oči a nechat si zdát další noční můry.
Odhodila jsem těžkou peřinu stranou a spustila nohy z postele. Opatrně jsem se prsty dotknula svého huňatého koberce. Ačkoli se moje oči stále dosti nerozkoukali, všimnula jsem si, že se mezi vlasy koberce stále některé lesknou stříbrně.
Ačkoli už leží u mé postele dlouho, stále si dokáži vybavit, jak jsem jej našla pod vánočním stromkem. Tehdy nesl stříbrnou barvu, na pohled se leskl a odráželo se v něm světlo.
Odlesk měsíční záře se nyní nacházel i na mém stole, konkrétně ve skle kvádru, v němž byla umístěná má milovaná růže. Opatrně jsem vstala. Dvěmi kroky jsem se z koberce dostala na lino a dalšími několika na práh dveří mého pokoje.
Potichounku jsem seběhnula schody a cvaknula vypínačem v kuchyni. Natáhnula jsem se do skříňky pro sklenku a otevřený kohoutek jsem nechala napustit trochu vody. Už nějak ze zvyku jsem pak ještě nechala sklenku stát pár minut v dřezu a čekala, jestli voda nebude vytýkat i ze zavřeného kohoutku.
Dnes už je sice baterie opravená, ale ještě nedávno z kohoutku zbytečně vytékala voda i několik desítek minut po jejím zastavení.

Usadila jsem se se sklenkou před sebou ke kuchyňskému stolu a zadívala se do okna, které se nacházelo proti mě. Prsty jsem si pohrávala se sklenkou a zaháněla tak emoce, které se ve mě míchaly.
Nejvíc to byl ale právě strach. Každý pohyb za oknem mě znervózňoval a volal na mě : "Uteč! Uteč!"
Svíral mě nepříjemný pocit, který říkal, že si musím dát pozor, abych se ráno vůbec probudila.
Do očí se mi opět dostávalo trochu slz.
Opravdu tedy upíři existují?
Opravdu ovládají lidi?
Proč nemám nic na krku?
Opravdu se mi nic z toho nezdálo?
Ne, bylo to až moc skutečné.
Mezi otázkami mi hlavou proběhnula vzpomínka na Brada. Co když si s ním hraje nějaký upír? Dominik říkal, že i my se už potkali, jen já si to nepamatuju.
Opřela jsem si čelo o ruce. Bylo toho na mě moc.
Za nedlouho jsem zívnula a opět zavřela oči.

Hodiny ukazovaly 6:30 a můj budík - mladší sestra - se rozběhl ze svého pokojíčku do toho mého.
,,Tady, Meg." Hlesnula jsem potichu. Sestra mě ale nezaslechla, tudíž stejně vtrhnula do mého pokoje a nakonec se zklamaně vyrazila připravovat do školy.
Škola! Sakra!
Zvednula jsem hlavu ze stolu a zadívala se na sklenku přede mnou. Stále v ní bylo trochu vody.
Ne, ne. Ne! Do školy, za Paulem? Za Dominikem? Ne!
Snažila jsem se uklidnit zrychlený a vystrašený dech.
Ale potřebuju odpovědi.
No jasně. Dnes půjdu do školy, zeptám se Paula, co ví.
A zítra si obarvím hlavu na černo, koupím si barevné kontaktní čočky, přiberu, nebo zhubnu pár desítek kilo a odstěhuju se na jiný světadíl. Jo, tak nějak to udělám.
S velkým nádechem jsem se zvednula a spěchala po schodech.
Ve skříni jsem vybrala doslova to první, co mi přišlo pod ruku. Oblečení bylo teď to poslední, na co jsem dokázala myslet.

•••

Nádech, výdech. Nádéééch.
Stála jsem u své skřínky a jako normálně zašmátrala v kapse s tím, že vytáhnu klíče. Jenže tentokrát tam nebyli.
Vždyť já je u sebe také nemám.
Natáhnula jsem si kapucu, aby mi nebylo tolik vidět do obličeje.
To jediné, čeho jsem se momentálně nebála bylo právě přiznat, jak moc se bojím.
Co udělám, pokud se něco zvrhne? Budu utíkat? Bránit se? A jak asi?
Ve třídě jsem se usadila dozadu, na své místo a čekala na hodinu matematiky, jako by to měla být poslední hodina v mém životě.
A kdo ví... třeba bude.
Do třídy se postupně dostávali spolužáci. Odkládali si na stůl své učebnice. Já své samozřejmě neměla.
Ještě víc mě znervóznilo, když do třídy nepřišel Brad.
To že jsem očima nenašla Dominika mi ale dovolilo klidněji dýchat.
Mezi posledními žáky přišel do třídy Paul. Na pár vteřin si mě našel pohledem a pak začal výklad, úplně jakoby nic.

Nedokážu se soustředit! Nemůžu dál dělat, že se nic neděje.
Příklady mi nedávají smysl.
Ty nesmyslné soustavy číslic! Co s nimi mám asi dělat?
,,Stačí mi jeden pohled a toho trápení tě zbavím."
Vyskočila jsem ze svého místa a leknutím zakopnula o vlastní nohu. V další vteřině jsem seděla na zemi, vedle svého místa.
Paul se otočil od tabule, aby pohledem zjistil, co se stalo.
,,Slečno Hallová?" Zadíval se na mě.
,,Nechtěl jsem tě vyděsit"
Ten hlas... ozývalo se to od nikud. Paulovy rty se ani nepohnuly! Jako by mi mluvil do ucha, přesto, že stál na druhé straně místnosti. Opatrně jsem se vrátila do lavice.
,,Přestaň s tím." Zašeptala jsem.
,,Jestli nechceš sebrat vzpomínky, slíbím ti alespoň, že tě ochráním."
Vrátilo se šeptem zpátky.
,,Nech si ty sladký kecy a vysvětli mi, co se to tam stalo." Ujelo mi. Paul byl přece na druhé straně místnosti! Jinak by mě neslyšel. Nebo ano..?
Spolužáci vedle mě se na mě zadívali a museli si myslet, že už taky úplně šílím.
,,Není mi dobře, potřebuju si odskočit." Napadnulo mě a už už jsem proběhnula mezi lavicemi a dveřmi třídy pryč. Jak jsem se ale dostala ze dveří musela jsem se zastavit. Strach, který na chvilku vystřídala zlost, byl zpátky.
Na jedinou vteřinu se mi zastavil dech a srdce mi málem vyskočilo z hrudníku, když hned na to začalo zvonit.

•••

Po škole jsem se pohybovala s maximální opatrností. Teď už vím, ze tu Dominik je. Ale jak jemu, tak Paulovi se mi podařilo ztratit v davu studentů.
Nebo jsem si to alespoň myslela.
,,Nekřič, neutíkej, neboj se a pojď se mnou." Modré oči se z ničeho nic objevili přímo přede mnou. Někde straně hluboko uvnitř mě jsem byla strašně vyděšená. Ale bylo to pohřebné v takové dálce, že jsem se nebála.
Z očí se mi opět dostali slzy, ale já doopravdy nevěděla, proč vlastně brečím. Ať jsem vzdorovala, tak jsem chtěla, mé nohy se prostě vydali za Dominikem. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Chtěla jsem utýct, ale nešlo to.
Mou poslední možnou záchranou byl známý obličej v davu.
Rychle jsem se chytila za modrou mikinu. A pak musela pokračovat v chůzi.
,,Jsi v pořádku?" Zeptal se Brad.
,,Jo, v pohodě, hned budu zpátky." A okamžitě jsem si musela přikrýt rty dlaní. Chtěla jsem poprosit o pomoc!
Chtěla jsem mu říct, aby našel dřevěný kůl, jinak ze nejspíš mě nic nezbyde!
Ale ono to nešlo...