Čtyřiadvacet melodií |SS/HP|

Melodie sedmá |Smaragd|

7. Tichá slova (565 slov)

Byl pryč. Půlnoc odbila.

Ustlaná postel se zdála byt nedotknutá od rána, jeho plášť s pár věcmi, co byly na stole, zmizel a on sledoval náhle tak studenou a prázdnou místnost.
Zničeně dosedl na postel a snažil si vzpomenout na každý detail jejich... jeho rozmluvy k němu.
Hluboce litoval každého špatného slova, když v myšlence spatřil uslzený pohled jeho milence. Pocítil ostrou bolest u srdce z jeho zničeného pohledu, a pak když uslyšel ty slova, který předtím pouze vypustil a považoval je za nepodstatné.. jak žalostně se pocítil.

„Nechceš mě již vidět, tak já odejdu."
Ta věta se mu zdála být prokletím.
Ach, on je takový sobec! Pořád si to opakoval; Jak hnusně ho okřikl. Ten tón a zloba, jistě ji Harry postřehl. A proto odešel bez dalšího slůvka, vzkazu nebo.. čehokoliv.
„Nechceš mě již vidět, tak já odejdu."
Opět pohlédl na druhou část postele, kde ještě dnešní ráno ležel Harry. Poté se podíval na fotku, kterou jednou Harry pořídil bez ochoty druhého muže a tak se zde usmíval pouze on.
Ten den byl jeden z nejhezčích- což byl každý den s Harrym, ačkoliv by to nikdy předtím neřekl nahlas. Teď by to vyřval po celých Bradavicích a Voldemortovi- tedy pokud by žil -do obličeje pouze pro přítomnost Nebelvíra.
„Nechceš mě již vidět, tak já odejdu."

Vystřelil z domu jako kulový blesk, pouze rychle popadl cestovní plášť s jediným cílem; Weasleovic Doupě.

Jenže zde nedosáhl žádného úspěchu. Žádný z těch zrzohlavých Harryho přátel nevěděl ani netušil, kde by mohl být.
Nevěřil jim. Urputně na ně tlačil; přece mu mohli lhát na Harryho přání a on by se přitom někde žalem trápil.
Nerad se omlouval, ale tentokrát to přesáhlo jeho veškeré hranice.
Vždyť, u Merlina, právě Harry James Potter ho zachránil.
Podal mu lék, když ho kousl ten Voldemortův mazlíček. Poté ho nepřetržitě hájil před kouzelnickým světem a nakonec mu dal to nejdůležitější; Jeho lásku. Náklonnost. A nehynoucí věrnost.

A on vše pokazil.

Navštívil Bradavice, ale žádný z profesorů nevěděl, kde by mohl být. Snažil se přijít na cokoliv, když ho něco napadlo; Ministerstvo!
Třeba si šel vybít vztek do práce.. Za hranicemi obran se přemístil co nejblíže k ministerstvu kouzel a vydal se do Harryho kanceláře.
Jenže zde místo Harryho objevil pouze starého známého, jak pročítal dokumenty a při tom vedle něco sepisoval.

„Co zde děláš, Draco?" Zmijozel se překvapeně podíval na svého bývalého profesora, který se mu na první pohled zdál být velmi podrážděný, zároveň nervózní a svým způsobem vystrašený.
„Jsem náhrada za Pottera, on ti nic neřekl?" zmatený podtón se nesnažil zakrýt. Mnohokrát svého kmotra viděl v přítomnosti jeho bývalého rivala a zdálo se mu, jako kdyby byli jedna duše ve dvou tělech a tak se mu nechtělo věřit, že by mu Potter něco tak důležitého zapomněl oznámit. I když..
„Kde je?!" rozkřikl se naštvaně.
„Severusi.. Harry je u svatého Munga." A skepticky dodá: „Byl vážně raněn." Unaveně si protřel oči a pozoroval muže před sebou.
Lektvarista zamrzl zcela v pohybu, do plic nedokázal přijmout potřebný kyslík a panika se ho snažila zmocnit. Zády sjel po stěně a sklesle vzpomínal na radostné smaragdy.
„Přežije?" zeptal se s nadějí v hlase a tichou prosbou.
Ticho. Žádná melodie se nelinula místnosti.
„Nevím.."

Pokud by avšak v tu chvíli byli u mladíkovo postele, uslyšeli by melodický zpěv Fawkese a uviděli zázrak jeho slz.

Dva smaragdy zářivě a vděčně sledovaly jejich zachránce.