Když jsem byla malá, babička mi vyprávěla, o válce. Po začátku války začala fungovat jako řádová sestra v nemocnici u sv. Anny. Dennodenně čítala v novinách jména padlých mužů a cítila se provinile, když přemluvila otce, aby dovolil jejímu staršímu bratrovi vstoupit do armády. Válka měla být rychlá a Německo se mělo rychle vzdát, ale jak sami z dějin znáte, válka trvala mnohem déle než jenom několik měsíců.
Babička často psávala svému bratru a manželovi na bitevní pole, nevěděla jestli všechny dopisy byly doručeny svému právoplatnému majiteli, ale když dostala dopis od jednoho z mužů byla neskonale ráda.
Etaples, Francie... srpen 1917
Byla jsem tu, jen několik kilometrů od bojové linie. Sem jsou muži dováženi přímo z obvazišť , většinou v naprosto hrozném stavu. Celý tábor je rozdělený na baráky, a já byla ze začátku přiřazena do německých baráků. Byla jsem pod sestrou Wilrojovou, rázná žena, která pojmenovávala skopčáky podle čísel, bylo to tak jednodušší, dokonce i pro mě. Zatímco je můj bratr a manžel zabíjel, já je zachraňovala. Někteří byli zasaženi plynem, jiní postřeleni, jiní zasaženi granáty. Byla to hrozná zranění. ,,Britnová, tento má gangrénu." oznámí mi sestra. Připravovala jsem nástroje a dezinfekce, co nejrychleji jsem dokázala, pro chirurga. Dezinfekce nebylo nikdy málo. ,,Britonová, pojďte sem honem." přikázal mi doktor, nepamatovala jsem si jeho jméno pořád se tu točili, ale vím, že byl dobrý. ,,Držte ho...dezinfekce... podejte mi škrtidlo." to byly běžné příkazy. Prvních několik týdnů, bylo opravdu náročných, ale časem si zvyknete na chod celé polní nemocnice.
Po dvou měsících zde jsem nesloužila jen v německých barácích, ale i v těch naších anglických. Bylo hrozné vidět ty hochy umírat a někdy vědět, že jim bohužel nemůžete nijak pomoct.
Pálila jsem zrovna špinavé a zakrvácené povlečení od vojáka, který byl škaredě zraněn. Některé látky se dokáží vyprat a vyvařit, tak aby se zamezilo šíření infekce. Některé dny jsou špatné a některé byly horší, v některých dnech svítilo slunce a během praní prádla jsem myslela na svého muže a bratra. Někdy jsem se zatoulala myšlenkami hodně hluboko, až jsem nevnímala nikoho okolo. Pak byly dny, kdy co hodinu přiváželi nové a nové zraněné. ,,Začíná ofenziva." hlásili nám a do několika hodin nám začali přivážet vojáky bez nohou s potrhanými zády, protrženými tepny. Takové zranění jen těžko přežijete, někteří měli ovšem štěstí. Doktoři se snažili zastavit krvácení vojákům, vytahovat střepy, zacelovat rány od výbuchů. Někdy vojáci neměli nohy ani ruce, v mnoha případech voják nepřežije noc a pokud ano. Podařilo se mu ho zachránit, ale ostatní kluci neměli takový štěstí. Další den ráno jsem vyšla z baráku a vzala několik potřebných věcí, jako obinadla, škrtidla, svorky, tampóny, dezinfekci. Ten pohled, který mě poté čekal by hrůzný. Všude byli ranění, a další jenom nosili. Sestry běhali od jednoho raněného k druhému. Byla to hrůza.
,,Sestro, sestro." volal jeden voják. Byla jsem hned u něj ,,Ano, co se děje."
,,Je mi zima." byl v zuboženém stavu, bez trika, zakrvácený obličej. ,,Hned vám donesu deku." za chvilku jsem byla u něj i s dekou a přikryla ho.
,,Hořčičný plyn." řekl důstojník, který se staral o jednoho vojáka, jen několik metrů dál. ,,Jeden tvrdil, že vás dokonce znal, asi jenom blouznil."
,,Opravdu? Kde je."
,Museli jsme ho odnést dozadu...myslím, že se jmenoval Viktor."
,,Cože?"
Utíkala jsem dozadu do stanů, kde byli uložení mrví. ,,Pane bože." zápach mě okamžitě udeřil do nosu. Obracela jsem každého muže, prohlížela jejich obličeje. Bahno se mi lepilo na boty, krev mi lpěla na rukou a měla jsem zakrvácenou zástěru. ,,Viktore." volala jsem jeho jméno, obcházela jsem stany, každého muže jsem si prohlížela, jestli v nich neuvidím svého bratra. Muži byli i venku obracela jsem je až jsem ho našla. Měl otevřené oči, vytřeštěné... pokoušela jsem se nahmatat puls, ale byl mrtvý, byl mrtvý. ,,Néé, ne... prosím, ne." slzy mi stékaly po ušpiněných tvářích. ,,Néé."
