Čepele

1.

  Rychlými kroky postupoval hlouběji do temného lesa. Jeho holá chodidla se zabořovala do prvního sněhu, jenž vytvářel studený obal nahrazující jemnou kožešinu v zimních botách. Na chvíli zastavil, aby popadl dech, který mu pomale, ale jistě docházel.
Byl slabý, už nemohl dál. Psí vrčení, blížící se k němu, ho však nutilo jít dál a neprodat svou dávno mrtvou a ztracenou duši toužící po životě jisté smrti, která by ho čekala v zajetí "Červené říše".

  Axellovi bylo jasné, že je ztracen. Cítil na svém krku dotek ostrých špičáků, doprovázeným dechem chladnějším, než je led samotný. Brzy o měl ucítít doopravdy. Z té představy byla všechna naděj, kterou ještě měl, polknuta.
  Na odpor nohou se rozběhl co nejrychleji mohl. Černé stíny byly tak hrozně blízko. Stačil by krůček a...
Pomalu zvedl hlavu a podíval se na dlaň, co mu pomáhala při lehčím dopadu na zem. Samým zmatkem se pokusil znovu rychle vstát. Zapomněl na mohutnou větev, která se mu jako liána omotala kolem nohy.

  Silné paže ho donutily k zvednutí, avšak nebyl schopen plně otevřít unavené oči. Byl tak slabý. I když věděl, co ho v náruči nepřítele čeká, poddal se větru, co s ním houpal jako na houpačce všemi směry.

  ,,Neboj...Už jsi v bezpečí." Poslední věta, kterou měl šanci slyšet. Škoda, že nebyla pravdivá.

● ● ●

  ,,Hej! Ty si dáváš pořádně na čas! S Bohem řešíte revoluci u čajového dýchanku?!" Křičel mužský hlas.
Axell se probral velice rychle. Ono se vlastně nebylo ani čemu divit, když mu místní strážný hulákal centimetr od ucha. Prudce s Axellem hodil o stěnu, což v něm probudilo hlasité zasyčený.

  Druhý strážný ho vzal za vlasy. Axell se mu teď díval přímo do červených zářících očí. Strážný se však na něj posměsně usmál. ,,Tady nejsi v hotelu, mladej. Měl by ses fofrem probrat, než  přijde velitel a vybere si tě jako svou první oběť. Dělej!" Bouchl ho do zad, aby se Axell dal do kroku.
  Čekal ho soud. Soud, který byl předem rozhodnut. Zhřešil a zradil svůj druh i sebe samého.

  Pořád měl před sebou ty vystrašené oči dívky, kterou několik týdnů pronásledoval i přes velikou snahu odolat chuti po její krvi. Věděl, co se stane, když ihned nepřestane, avšak s každým krokem vzdálenosti od ní pociťoval větší a větší závislost. Bylo příliš pozdě přestat. Kousnutí bylo nevyhnutelné a za to ho teď čeká smrt. Za to, že se těsně po kousnutí probral a nechal ji žít. Nechal ji tam na zemi krvácet.

   Byl hlupák a slaboch. Ta dívka je tady. Cítil to. Cítil její strach z upírů, co jí obklopovali všude, kam jen přišla. Teď patřila k nim. A viníkem byl Axell.
  Upír nikdy nenechá člověka žít, problesklo mu hlavou. Bolela ho představa, že ona tam bude taky. Bude u toho a bude ho bodat pohledem, jako kudla, co čeká na první sek.
Prudce povzdechl a nechal se vést až...K východu?
  Nechápavě se podíval na jednoho ze strážných, který mu věnoval velmi přátelský pohled.

  ,,Kam mě vedete?" Zeptal se mladík zvědavě, až vystrašeně.

  Strážný mu na to však neodpověděl a nakázal mu nasednout na koně, který stál hned u vchodu. Pak jen pokývl a a řekl: ,,Tvoje teta, Lady Clara, už čeká. Dostaneme tě odsud. "

   Teď už se mohl pořádně podívat na strážcův obličej. Trein. Byl to Trein.
  ,,Ta dívka...doufám chlapče, že nebudeš litovat." Dodal na poslední chvíli, než se Axellův kůň dal do pohybu.
  To doufal Axell taky. Přemýšlel nad ní. Zlobil se na sebe a zároveň nelitoval. Teď patří k nim. Věděl však, že se s ní znova setká...Na smrtelné posteli a to ona mu bude držet nůž u krku za zničený poklidný život, co měla.
  Cítil její strach, její trápení. Byla s ním propojená. Jediné, co ho uklidňovalo byla skutečnost, že ona jeho pocity necítí. Nemůže.

   Druhý kůň prosvištěl kolem něj jako vítr. Philippe, který byl celou dobu s Treinem, se s úsměvem díval za sebe a snažil se vyvolat v Axellovi soutěživého ducha. Moc dobře věděl, co je Axell za upíra a bylo mu jasné, že se nechá rychle zmanipulovat. Tudíž nebylo překvapením, když Axell přidal,  aby tak svého přítele dohonil.
Jako děti, zazubil se Axell nad slovy Lady Clary. Bude mít průser. Za tohle ho teta pořádně seřve. Kolikrát zapomínala na jeho věk. Vzpomínala na jeho osmileté já, co k ní chodívalo trénovat pro jeho velký sen stát se velitelem jednoho z bojových táborů, který mu byl při obrovské dřině splněn.

  ,,Tak ty ses takhle zavázal? Chlape to bych do tebe neřekl. Neříkal si, že o nikoho nestojíš? Kde jsou ty slova, že hlavní je revoluce?" Vyptával se Phil, jakmile Axella dohonil.
  Ten se na něj zamračil. ,,Myslíš, že jsem to takhle plánoval?! Bože, ať už jsem z toho venku." Zaklel.

  Philovi ale Axellova nabručenost strach nenaháněla. ,,Klídek. Jestli ji nechceš, klidně mi ji nech. Náhodou je moc pěkná." Usmál se.

  Axell protočil očima a přestal vnímat jeho řeči, kterých jen přibývalo. Kecal jeden.

  ,,A abych nezapomněl." Řekl Philippe po chvíli a už se hrabal do brašny. ,,Tohle je myslím tvoje. " hodil kamarádovi meč, který opatroval od jeho zatčení každou minutu.

  Axell jako poděkování přikývl. Měl tak vyschlo v krku. Nemohl mluvit. Sebemenší pokus ho bolel.
  Naštěstí to po něm Phil ani nepožadoval a pokračoval. ,,Vyslechneš si Lady Claru a odpočineš si. Nemůžu se na tebe ani dívat." Rýpl si.

První kapitola hotova :D
Jelikož mám opravdu hrozně moc nápadů, rozhodla jsem se psát dvě knížky. Dělá to plno lidí a tak nevidím důvod, proč bych nemohla taky.
Cover je můj a jde to poznat ':D Později požádám někoho zkušenějšího.
Přeji pěkný zbytek dne.
SHIRA