oneshots || Larry CZ

sunflower, vol. 6 // children

Zdravím vás u další jednodílovky!
Na úvod chci říct, že si jsem vědoma toho, jak vypadá školství v Anglii a že se ve spoustě bodů liší od toho našeho. Ale pro mě osobně bylo jednodušší držet se systému, na který jsme zvyklí u nás, a doufám, že vám to nebude vadit. Přece jen se jedná o fanfikci a v té jde o něco úplně jiného :) Děkuji za pochopení a přeji příjemné čtení!

čtvrtek, 23. 6. 2001

Milý deníčku,
do konce školního roku zbývá už jen osm dní. Chápeš? Mám jen osm dní na to, abych mu řekl, že ho mám rád. Nevím, jak to udělám. Pořád se kolem něj motá ta otravná Eleanor. Myslím, že ho má taky ráda, ale on nikdy nevypadá moc šťastně, když je s ní. Včera jsem je viděl na hřišti. Houpal ji na houpačce, ale netvářil se nijak vesele. Nesmál se a pořád očima zabíhal k prolézačce, kde si hráli kluci od nás ze třídy. Kdyby ji měl rád, tak by se přece smál, ne? Já bych se totiž určitě smál, kdybych ho houpal. Vlastně bych se smál pokaždé, když bych byl s ním. On je totiž strašně moc roztomilý a vtipný. Rozumím tomu, že se Eleanor líbí, ale nechci, aby se ona líbila jemu. To bych totiž asi nepřežil.

Z chodby se ozvaly kroky. Rychle jsem zhasnul lampičku a zaklapnul deníček. Nacpal jsem ho pod polštář a přikryl jsem se po bradu přikrývkou zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře. Pevně jsem přimknul víčka k sobě a předstíral, že spím. Chvilku se nic nedělo, ale pak se dveře zase zavřely a já si oddechnul. Bylo už deset hodin a maminka by se zlobila, kdyby zjistila, že jsem pořád vzhůru. Pár minut jsem ještě s nastraženýma ušima čekal, jestli se vrátí, a když v domě převládalo ticho, znovu jsem si rozsvítil a vytáhnul deníček.

Tentokrát jsem ho ale neotevřel. Prohlížel jsem si desky. Tmavá kůže už bohužel ztratila svůj lesk a povrch pokrývaly vyryté obrázky, které jsem naškrábal v průběhu toho půlroku, co jsem knížečku vlastnil. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem zářil nadšením, když jsem si ji v den svých narozenin rozbalil. Mamince jsem pořád opakoval, jak moc děkuju a že si pravidelně povedu zápisky. Smála se a řekla, že mi to určitě vydrží. Poznal jsem, že to nemyslela vážně, ale nelámal jsem si s tím hlavu. Hlavní totiž bylo, že jsem měl konečně místo, kam jsem si mohl zaznamenávat úplně všechno. Ale hlavním tématem se stejně stal modroočko.

Při vzpomínce na něj jsem se opět musel široce usmát. Moji kamarádi a spolužáci si často povídali o holkách. Každý den obdivovali nějakou jinou a v jejich přítomnosti se na ně snažili zapůsobit. Já na nich nic neviděl. Připadaly mi otravné a hlučné. Výjimkou mohla být snad jen April, která si ke mně občas sedla na obědě, prý abych nebyl sám. Měl jsem ji docela rád, ale rozhodně jsem neměl v plánu se s ní sbližovat.

Niall, můj kamarád, už měl několik holek. Nejdřív to byla Tiffany, pak Sasha, Tamara a nakonec Ginny. Taky se mi pochlubil, že každé z nich dal pusu. Asi chtěl, abych mu záviděl. A já mu to záviděl, ale v jiném smyslu, než si myslel. On to měl totiž hrozně jednoduché. Když se usmějete na holku, začne se červenat a všímat si vás. Pak stačí pár hezkých slov a pochval a bum, chodíte s ní! Jenže tahle taktika se nedá použít na kluka. Nebo možná dá, když jste holka. Ale já jako kluk neměl nejmenší šanci. Zjistil jsem, že kluci se na sebe neusmívají tak, jako to dělají na holky. Ani kamarádi se na sebe neusmívají od ucha k uchu jako holky mezi sebou. Proto jsem se bál, že kdybych se pěkně usmál na modroočka, začal by se mi smát. A tak jsem celé dny, týdny a měsíce jen z dálky pozoroval, jak se baví s kamarády, jak si užívá přestávky a je šťastný.