•Love you Evans, love you too Potter•

•Co mám dělat?•

Venku bylo chladno. S sebou jsem si nesla teplou deku a termosku s čajem. James mě táhl za ruku  směrem k famfrpálovému hřišti. V druhé ruce třímal svého nejnovějšího Nimbuse. Došli jsme až k tribunám.
,,Sedni si za mě, ať nemusíš po schodech." řekl James a já neochotně poslechla. Sedla jsem si za Jamese a pevně ho objala. Koště se odlepilo od země a rychlostí blesku vyrazilo směrem k nebelvírským tribunám.
,,Buď opatrný." špitla jsem mezi polibkem a James s přikývnutím odletěl ke zbytku týmu.
Tribuny se mezitím začaly plnit studenty a učiteli.
,,Čau zlato." ozval se za mnou neznámý hlas. Rychle jsem se otočila a spatřila tvář chlapce, kterého jsem znala pouze od vidění. Jeho blonďaté vlasy rámovaly hubený obličej. Modré oči mu jiskřivě svítily a na rtech si pohrával křivý úšklebek.
,,Ahoj? Známe se?" zeptala jsem se opatrně.
,,No, ještě ne, ale mohli bychom se seznámit." ušklíbl se a sedl si na vedlejší sedadlo. Lehce jsem se odsunula a podívala se mu do obličeje.
,,No to bychom asi mohli ale.." nestihla jsem dokončit větu.
,,Žádné ale květinko." zasmál se zlomyslně a posunul své tělo blíž mému. Nemohla jsem se posunout dál, za mými zády seděli další studenti.
,,Neříkej mi tak." skřípala jsem zuby a hledala známou tvář. Kate seděla na druhé straně tribuny a vesele se bavila s nějakou dívkou. Super.
,,Ale notak květinko...proč bychom se nemohli trochu pobavit co na to řík..." ,,NESAHEJ NA NI!!!" slyšela jsem Jamesův rozzuřený hlas a následnou ránu do obličeje blonďatého chlapce. Studenti vylekaně uskakovali a klidili se stranou. James odhodil koště a vrhl se na něj. Chytl ho za límec hábitu a přiháhl si ho na svou svalnatou hruď. ,,Ještě jednou na ni sáhneš nebo se pokusíš něco zkoušet tak tě vlastníma rukama prohodím jednou z támhletěch obručí rozuměl jsi mi?" skřípal James stále držící onoho chlapce.
,,Pane Pottere! Co to děláte?" ozval se hlas nasupěné profesorky McGonagallové. Blonďatý kluk se opíral o sedadlo, z obličeje mu tekly pramínky krve, nos měl pokřivený a obočí natržené.
,,Jste diskvalifikován! Nastoupí za vás váš náhradní chytač a budu požadovat vysvětlení tohohle incidentu! Teď se se mnou oba přemístíte do hradu, pan Whitney na ošetřovnu a vy Pottere...vy půjdete se mnou." řekla ostře a natáhla ruku. James byl rudý vzteky, věnoval mi letmý polibek na tvář a společne s profesorkou se přemístil do hradu.
Zůstala jsem sedět beze slova, studenti jen vyjeveně koukali, ale vrátili se zpět na svá místa.
Stadion naplnil zvuk píšťalky a hlas madam Hoochové.
,,Očekávám od vá čestnou a spravedlivou hru. Zápas je tímto zahájen!" vyřkla a vyhodila camrál do vzduchu. V zápětí se nad stadion vyřítily potlouky a zlatonka, kterou měl za úkol chytit Jamesův náhradník, Marty Blue.
Seděla jsem na tribuně plné řvoucích a fandících studentů a v hlavě si přehrávala posledních pět minut svého života. Co se to zase stalo?

JAMES

,,Počkejte tady Pottere, já odvedu pana Whitneyho na ošetřovnu a vrátím se pro vás." řekla profesorka a vypařila se.
,,Kurva!" zavřískal jsem a bouchl pěstí do kamené zdi. Opřel jsem se čelem o chladnou zeď. Mnul jsem si napuchlou a odřenou ruku.
,,Jamesi..." ozval se známý hlas. Thl jsem sebou a spatřil dlouhé bílé vlasy a vousy, půlměsícové brýle. Sakra. Brumbál.
,,Já..pane..to.." koktal jsem a styděl se za své chování. Zároveň jsem ale uvnitř pěnil.
,,Pojď se mnou do ředitelny." řekl klidně.
,,Ale pane já za to nemůžu..navíc profesorka.." nestihl jsem doříct větu.
,,Pojď se mnou Jamesi." řekl ledově klidným hlasem.
Zatahal jsem se za vlasy, které mi padaly do obličeje. Promnul jsem si oteklé oči a neochotně se šoural za ředitelem.
Došli jsme až do ředitelny, Brumbál mi pokynul rukou, abych šel dovnitř.
,,Posaď se Jamesi." pokynul Brumbál a posadil se na své mohutné zlaté křeslo.
,,Pane profesore já..." ,,Jamesi...Jak se máš?" zeptal se Brumbál a já na něj zůstal jenom hledět.
,,Co prosím?" řekl jsem nevěřícně a naštvaně zároveň. Takže nějaký parchant mi sahá na MOJI holku a on se mě zeptá jak se mám? Asi už mu to stáří leze na mozek jinak si to totiž nedokážu vysvětlit.
,,Ano Jamesi ptám se tě, jak se máš." usmál se Brumbál a nabral si hrst lékořicových křupek.
,,Jak se mám? To si ze mě děláte srandu? Takže nějaký zmetek mi sahá na Lily a vy se mě zeptáte jak se mám? A co školní trest pro toho zmetka? Nebo cokoliv! Tohle mu nemůže jen tak projít!" vztekal jsem se jako malé děcko. Postavil jsem se a otoči se k odchodu.
,,Ano, ano. Přesně tuto reakci jsem čekal." zasmál se Brumbál a dál chroustal křupky. ,,Jamesi posaď se, něco ti povím." řekl zdvořile.
Tak strašně jsem tam nechtěl zůstat, na to jsem příliš hrdý. Nakonec jsem si však jen naštvaně frkl a zabořil se zpět do prosezeného křesla naproti Brumbálově stolu.
,,Chtěl bych ti něco říct Jamesi. Emoce jsou skvělá věc. Někdy dokonce nezbytná pro přežití. Lidé kolem vědí, jak se zrovna cítíš a podle toho se také budou chovat. Mohou ti pomoct nebo poradit v nesnázích a když jsi smutný, mohou tě rozveselit a ukázat lásku. Emoce mohou být ale také velice slabá a zranitelná stránka pokud je neumíš správně ovládat. Výbuchy vzteku a agrese ti nic dobrého nepřinesou. Věci se dají řešit i jinak než násilím a vztekem." mluvil klidně Brumbál.
,,Co byste dělal na mém místě pane? Stál byste a díval se jak vám nějaký zmetek sahá na holku nebo ji dokonce nějak obtěžuje? To pochybuju." frkl jsem naštvaně a prohrábl si vrabčí hnízdo na hlavě.
,,Máš pravdu Jamesi nestál bych tam jen tak, ale také bych se na něj okamžitě nevrhl se záminkou vymlátit z něho duši." usmál se. ,,Zkus věci řešit více v klidu, někdy jsou věci jinak než je vidíme. Nenechal sis nic vysvětlit a vrh ses na něj. Hrubost a síla není všechno Jamesi. Do budoucna se ti budou hodit, ale ne vždy tomu tak bude. Věřím, že to v tobě někde je Jamesi. Zkus více kontrolovat své emoce a ovládat se v nepříjemných situacích. Věřím, že to určitě zvládneš." mrkl na mě Brumbál a natahoval se pro evidentně rozečtenou knihu. Vstal jsem a pochodoval ke dveřím u kterých jsem se zastavil.
,,S trestem si nedělej starosti. Vše se dozvíš." řekl klidně a dal se do čtení.
,,Pane? Proč mi tohle říkáte?" zarazil jsem se a otočil se na profesora.
,,Řekněme, že to v životě nebudeš mít lehké, chci tě na to připravit." usmál se a ponořil se do světa knihy.
Vyšel jsem velkými masivními dveřmi na chladnou chodbu. Nebudu to mít v životě lehké? Co tím sakra myslel?
,,Brácho, vyhráli jsme!" slyšel jsem v dálce Siriusův hlas přes mé hloubavé myšlenky.