Despair (Korekce)

43. Část

Seděla jsem zavřená v koupelně od pokoje Luka a snažila se nemyslet na vše, co se kolem mě dělo. Zatínala jsem ruce v pěst a zase je povolovala. Snažila jsem se uklidnit. Lákala mě představa toho, že bych utekla, někam daleko, sama. Bez Louise, Roberta, bez všech těch starostí a zmarů. Jenomže, já nemohla. Svým útěkem bych nic nevyřešila, možná jen zhoršila.

Pro Louise by bylo mnohem jednodušší, kdybych už zmizela a on tak mohl žít v klidu svůj život. Kdyby on odešel do Společenství a já mu dopomohla k tomu, aby byl obyčejný člověk, co se dokáže bavit, snést bolest a utáhnout to těžké břemeno, kterému se říká život. 

Přemýšlela jsem o tom dost a rozhodla se, že Louis musí ten rituál podstoupit. Je mi jedno, jak to ovlivní mě. Horší je, jak by to ovlivnilo Louise, kdyby se ty pouta spojila a vytvořila poslední, které nemůže vzniknout, jinak po mně Louis doslova půjde jako člen Temnoty. Šílenství za šílenstvím. Můj brácha je zklamaný z toho, co jsem provedla. Moji rodiče jsou prostě moji rodiče. Pohřeb, smutek, slzy a falešná naděje na to, že by mě mohli mít někdy rádi.

Je ztráta času tady sedět a přemýšlet o nich. 

Chytla jsem se za vlasy a nahlas zakřičela. Tak moc a tak silně, že mě začínal svírat pocit čirého zoufalství. Tahala jsem se za vlasy a křičela, mocně, hlasitě, bolestivě. Sžíralo mě, jak jsem se zachovala, jak to Robert vše pokazil, jak jsem se nedokázala dostat na jednu frekvenci a tou se řídit. Že jsem zradila Louise, že jsem zničila vše, co jsem vybudovala. Tak moc jsem potřebovala pomoc. 

Po chvíli, kdy jsem přestala ječet jako smyslů zbavená, jsem se pomalu zvedla a zapřela se rukama o umyvadlo. Naklonila jsem hlavu a zadívala se do zrcadla. Viděla jsem tam sebe jako úplnou trosku, kterou ničí okolnosti. Jsem slaboch, obyčejný prostý slaboch bez špetky úcty jak k sobě, tak ostatním.

„Bo, jsi tam?" Louis klepal na dveře. Povzdychla jsem si a hlavu zase svěsila. Nemíním mu odpovídat. Nechci, aby mě tak viděl. „Bo, vím, že tam jsi. Otevři, jinak ty dveře vyrazím. Robert pro mě přišel a ptal se mě, jestli nevím, kde jsi. To ho ani nenapadlo projít pořádně dům. Stalo se ti něco? Kdyby ne, tak se tam nezavřeš. A navíc, slyšel jsem křik," řekl a bušil dál na dveře. Louisi, kdybys jenom věděl. Máš se zlobit ty na mě. Nemluvit se mnou a místo toho mi tady klepeš na dveře.

„Bodie. Otevři nebo se naštvu a ty dveře poletí pryč," vyhrožoval a já se usmála. „Hele, já jsem se na tebe nasral, protože jsem tě viděl s Robertem a smála ses s ním. Ne se mou, ale s ním. Vypadala si šťastně a já se bál toho, že si tě přetáhne na svou stranu a na mě se vykašleš. Záleží mi na tobě. Si piš, že ano. Záleží jako ještě nikdy na nikom, tak vylez a otevři ty dveře," sykl a bouchl do dveří.

Záleží mu na mně? Ale proč? Měl by mě nenávidět, ale mu na mně záleží.

Prohrábla jsem si vlasy a pomalu došla ke dveřím. Otočila jsem klíčem a čekala, kdy si Louis sám otevře. Klika cvakla a Louis je doslova rozrazil. Ve tváři měl naštvaný výraz, ale jakmile mě spatřil, jeho výraz změkl.

„Bodie," pronesl a natáhl ruku. Chytla jsem ho za ni a on si mě přitáhl do náruče. Objala jsem ho kolem pasu a hlavu mu zabořila do trička. Zahučela jsem mu do něho a pocítila, jak jeho stisk zesílil.

„Mrzí mě to, Louisi. Nechtěla jsem, aby sis myslel, že jsem s ním šťastná, když to není pravda. Je toho na mě moc. Záleží mi na tobě a nechci o tebe přijít. Omlouvám se," zahudrovala jsem a pevně se k němu svírala.

„To je v pohodě. Bo, neměl jsem být hned tak nevrlý. Já se jenom bál, že bys mě kvůli němu opustila," zašeptal a hladil mě po vlasech. „Ne, Louisi. Na takovou úroveň se nikdy nesnížím. Záleží mi na tobě a nikdy bych tě neopustila," řekla jsem, odtáhla se od něho a zadívala se mu do tváře. „Bo, nebuď smutná." Přiskočil ke mně a pohladil mě po tváři.