Náš mladý čaroděj se dívá do knížky a je myšlenkami jinde. Nedával pozor při hodině lektvaru a dostal trest od Snape... Vyhledat a zjistit vše o asi 20 rostlinách, jejíž názvy byly spíš jazykolam nežli něco srozumitelného. Za nic ale nemohl, ten muž s tak ledovým hlasem, vážnou tváří a havraními vlasy mu nikdy nedal na výběr. Skoro vždy se nad ním pozastavil a vychutnával si tu ostrost v jeho hlase a chlad, kterým působil. Lektvary nebyla jeho silná stránka nikdy, přesto si ty hodiny nedokázal znechutit jen kvůli němu.
„Harry? Chceš pomoc?" ozval se hlas dívky která ho v rychlosti doběhla. Jeho úžasná chytrá kamarádka Hermiona.
„Zvládnu to sám... Děkuji." S lehkým úsměvem na tváři k ní zvedl pohled od knížky a chvíli si ji prohlížel. Přišla mu dnes nějaká veselejší. „Děje se snad něco?"
Hermiona jen zavrtí hlavou a nahne se ke knize v rychlosti mu nalistovala straku s jednou z těch rostlin. „Tady to je... Měl bys to nechat být až po Famfrpálu. Neměl už bys jít?"
Harryho oči se náhle zarazí, než mu došlo že má pravdu. Úplně mu to vypadlo, když byl v myšlenkách opět u toho muže. „Máš pravdu. Děkuji." Dal si do knihy záložku a utíkal se připravit. Obléct se do barev Nebelvíru, vzít si chrániče, a i s koštětem v ruce už nastupoval na hřiště. Krátká ceremonie a proslov o týmové hře, než to začalo. Nebelvír se brzy ujal vedení, Mrzimor nebyl zrovna nejsilnější tým, i když se jim dnes docela dařilo, hlavně jejich chytač brzy spatřil zlatonku. Hned na to si ji všiml i mladý čaroděj a pustily se do pronásledování. Měl co dělat, aby ji neztratil z očí. Vzlétl proti tribuně s učiteli, když se jeho pohled střetl s těmi páry tmavých očích. Stačila ta chvíle nepozornosti, ucítil tupou bolest na hlavě, a pak už ho pohltila tma.
Všichni vyděšeně vykřikli, když Harry i s koštětem padal k zemi. Těsně před dopadem ho stihl jeden z učitelů zachytit kouzlem, aby pád nezpůsobil další zranění.
První, kdo však k chlapci pospíchal nebyl nikdo jiný než Snape. Ačkoliv spíš proto aby se podíval, jak vážné bude zranění, jenž chlapci způsobil Potlouk. Jeho tvář však neodrážela vůbec nic z toho, jaký strach momentálně cítil. Chvíli chtěl jít i jako doprovod na ošetřovnu, ale to pak zavrhl. Stejně by tam byl k ničemu a jen by vzbuzovalo podezření, že se zajímá. Neměl ho rád. Ne proto že byl slavný, aniž by chtěl, ani proto že byl talentovaný... Nesnášel ho kvůli těm očím, byly stejné. Stejné jako ty jeho matky, té lásky, které se nedokázal zbavit ani po tolika letech. O to víc byl na chlapce vysazený, o to víc si ho taky všímal. Kolikrát o něm uvažoval, aniž by chtěl. Štvalo ho to, byl z toho podrážděný, a navíc i přes všechny své vnější projevy měl jistý druh soucitu. Proto aniž by věděl, jak se to stalo, byl večer u Potterovi postele. Jeho hrudník se pomalu a pravidelně zvedal. Hlavu mě obvázanou a přes obvaz položený obklad. Usedl k posteli a pátral pohledem v jeho tváři. „Jsi to jediné, co mi po ní zbylo..." Netušil, proč dostal takovou potřebu to říct nahlas. Možná k tomu přispělo i to že zde nikdo další nebyl, a chlapec spal. Teda to si aspoň myslel, než zahledl, jak se mu zachvěli víčka, otevřeli se a mladý čaroděj na něj upřel lehce skelný pohled. V tu chvíli by se krev v Snapových žilách nedořezala. Slyšel ho? Co teď? Na tváři měl však stále tu chladnou masku, jen mysl pracovala na plné obrátky.
„Kde to jsem? C-co se stalo?" Ruka hocha se přesunula na hlavu a následně sykl. Na chvíli přivřel oči, než se podíval do těch od profesora. „A vy jste kdo?"
V tu chvíli ani oči Snape nemohly schovat to polekání. „Tvůj profesor. Dostal si do hlavy potloukem, při Famfrpálu... Nepamatuješ si to?" Jen co však viděl, jak vrtí hlavou a pohledem pátrá po místnosti, aby se zorientoval potvrdily se jeho obavy. „Víš, kde jsi? Víš své jméno?" V jeho hlase byl naznak starosti, avšak pro nezkušené uši by nebyl patrný.
,,Harry Potter... A jsem v nemocnici? Ale nějaké divné." promluvil trochu rozechvělým hlasem, znovu jeho pohled zkoumá místnost, než se vrátil k profesorovy. Ten se však zvedl a otočil se k odchodu, v čemž mu však zabránila ruka, která chytla jeho zapěsti. „Nechoďte, pane..." Ten hlas byl jemný, žalostný a prosebný, ani Snape neměl to srdce neuposlechnout a sedl si opět chlapci na postel. Nevěděl, co teď, říct mu pravdu? Nezmate ho ještě víc? Lhát mu? Nechat ho na to přijít sám? Naštěstí víc chlapec nemluvil. Opět usnul a ve své ruce držel furt tu jeho. Až nad ránem konečně svedl profesor odejít a vytratit se. Tohle přece není jeho starost, nebo jo? Ne zvládnou to jiní. Postarají se o něho, on s ním nebude ztrácet čas. Přesto se přistihl, jak to místo na ruce lehce hřeje. Jako by se ho stále dotýkal. Zvláštní, asi bude nemocný. CO jiného by si měl o tom myslet?
