Vánoční zázrak

„Je mi líto, pane Snape, ale nemůžu, nic dělat, váš kocour umírá."

Severus nechtěl slyšet tato slova, avšak realita byla krutá.

„Co pro něj mohu ještě udělat?" ozval se otupěle. Opatrně přitom bral kocoura do náruče. Odměnou mu bylo vděčné olíznutí prstů.

„Zpříjemněte mu těch pár chvil, které mu zbývají a buďte s ním," odpověděl muž smutně.

Severus odcházel zbaven veškeré naděje.

Držel ochranářsky kocoura v náručí, když vycházel z budovy, mračící se na vesele poletující sníh. Do uší se mu protivně cpaly veselé koledy, které v tuto předvánoční dobu vyhrávaly na každém kroku. Nenáviděl tyhle svátky, obzvlášť dnes, když jeho věrný přítel umíral...

Rychlým krokem šel po chodníku, hledající vhodnou uličku k bezpečnému přemístění, když ho zčista jasna zasáhla sněhová koule. Okamžitě zastavil na místě a otočil hlavu do strany. Skupinka děcek se smála nedaleko od něj.

Nejstarší z nich se zrovna napřahoval k dalšímu zákeřnému hodu. Úsměv hošanovi však odumřel na rtech, když si všiml mužova výrazu. Dech se mu zadrhl v hrdle. Zorničky rozšířily strachem. Napřažená ruka roztřásla. Spěšně se podíval po svých přátelích. Ti byli fuč, zůstal na ulici sám. Proto zahodil polorozpadlou kouli a vzal nohy na ramena, zabijácký pohled před očima.

Severus spokojeně sledoval, jak kluk prchá pryč. V duši pocítil jiskřičku uspokojení. Ta okamžitě zmizela, když se tělíčko v jeho rukách otřáslo. „Promiň mi to, Barnabáši," omluvil se a honem pokračoval v cestě. Naštěstí uličku brzy našel. Téměř neslyšně se přemístil.

***

Objevil se na kraji Zapovězeného lesa. Přivítal ho zasněžený hrad. Někdo by jistě řekl, že je to nádherný pohled. Severuse ale ta ostrá bělost všude kolem bodala bolestně do očí.

S přivřenými víčky se vydal skrz pozemky do hradu. Nohy se mu nepříjemně bořily do sněhu. Se zatnutými zuby proklínal tu bílou hmotu.

Neuvěřitelně se mu ulevilo, když stanul na prvním schodě. Svižně je vyšel a rukou zatlačil do jednoho křídla vrat. Ty se skřípotem pootevřely. Jen, co proklouzl dovnitř, sníh na jeho botách začal tát a zanechávat za sebou kaluže vody. Ignoroval to. Jedinou prioritou pro něj byl v tuto chvíli Barnabáš.

Zpoza rohu se vyřítil školník Filch, připraven dotyčného seřvat za to, jaký mu zde dělá nepořádek. Když si ale všiml profesora lektvarů a jeho kocoura, slova mu odumřela na rtech. Naštvaný výraz se muži v tom okamžiku změnil až do lítostné grimasy.

Severus kolem něj prošel s kývnutím hlavy. Rozhodnutý se nezastavovat mířil rovnou do sklepení. Zaplať Merlin, že už cestou nikoho dalšího nepotkal.

Doma položil Barnabáše do pelíšku. Kocour se na něj jedním okem podíval, než vyčerpaně usnul. Severus tiše poodstoupil, nespouštěje pohled z kocoura, se složil do křesla. V očích ho nepříjemně zaštípalo. Dokonce musel několikrát těžce polknout, aby se zbavil dusící se hroudy v krku. S hlubokými nádechy se snažil nežádoucí emoce zastavit. Týlem praštil do křesla. Přece tady nebude brečet jako malý ufňukanec kvůli vypelichanému kocourovi! Jenže on to zvíře miloval. Barnabáš byl jeho společník a důvěrník dlouhá léta. Vždy na něj věrně čekal, když se vracel ze setkání s Pánem zla. Jeho tíha na klíně a tiché předení bylo léčbou pro Severusovu rozervanou duši. Ten zpropadený kocour byl pro něj darem z nebes. On ho má teď nechat odejít.