Cesta Primů//Transformers fanfiction//

Odchod

Kerry seděla na posteli a sledovala své nohy vznášející se kousek nad podlahou. Snažila se potlačit zlomyslný hlásek, který hlodal v její mysli toužíc po větší pozornosti. Začala si broukat The Imperial March a druhá osoba v její hlavě se odmlčela.

Otevřely se dveře. Kerry pootočila hlavu a prohlédla si muže, který se rozhlížel po skromném pokoji. Černé vlasy se mu vlnily a Kerry připomínaly ptačí hnízdo. Byl tmavší pleti a viditelně měl nadváhu. Na sobě měl šedý oblek, bílou košili a kravatu černé barvy se žlutými a červenými pruhy. 

"Myslela jsem, že tam u Vás máte přísný dress code," prolomila ticho a pozorně sledovala jeho pohyby. 

Její otázku přešel bez povšimnutí a došel k ní. Na postel položil černou sportovní tašku. Kerry v ní poznala svou, kterou viděla naposledy v kufru svého auta. 

"Slečno Writteová, mé jméno je zvláštní agent William Fowler. Mám Vás vyzvednout a transportovat na tajnou vojenskou základnu," řekl prostě a přešel ke stolu naproti posteli a usadil se na jednu ze židlí. 

Kerry se opatrně postavila a rozepnula zip na tašce. Lehce se usmála. Bylo tam všechno její oblečení, které kromě toho, co měla na sobě v den, kdy jí Bishop zajal. Pracně ze sebe sundala světle zelenou nemocniční košili. Z postranní kapsičky vyndala spodní prádlo, které na sebe rychle natáhla. Následovaly černé kožené kalhoty a zelené tričko. Teprve, když hledala bundu, si vzpomněla na Williama za sebou. V duchu se zasmála a uchopila bundu.

"Můžeme jít," řekla a otočila se na agenta, který se džentlmensky otočil čelem ke zdi. Po jejích slovech se obrátil a změřil si ji pohledem.

"A co boty?" 

Kerry sklonila hlavu a zahýbala prsty na nohou. "Měla jsem jen jedny a ty jsou nyní nenositelné." Odpověď na to, co se s nimi stalo, dostala asi v půlce svého pobytu. A i tak se ji musela tvrdě vydobýt, neustálými dotazy a nepříjemnými pohledy.

Fowler přešel ke dveřím a otevřel je. Kerry zapnula tašku, vzala ji, prošla kolem něj a vyšla na chodbu. On ji následoval. Vyvedl ji bludištěm chodeb až na parkoviště, na kterém stálo jen pět aut.

Pár metrů od zaparkovaných se zastal a Kerry s ním. Rozhlédl se kolem a ujistil se, že na parkovišti kromě nich nikdo není. Pokynul Kerry, aby na něj počkala, a přešel o kus dál. Vytáhl z kapsy malou černou krabičku. Telefon, odvodila si Kerry. Fowler párkrát ťukl na obrazovku a přiložil si telefon k uchu. Kerry neslyšela, co říkal, i když se snažila sebevíc.

O pár vteřin později tiché parkoviště naplnil podivný zvuk, který Kerry před tím nikdy neslyšela a nedokázala si ho ani zařadit. Otočila se ke zdroji zvuku a oko se jí rozšířilo údivem. Asi tři metry od ní se nacházelo zelený jiskřící kolo s nitkami všech možných barev. 

"Váš most, slečno Writteová."