Matoucí dušička

Dědo Vím, Život Jde Dál.

Vzal kapesník a osušil mé slzy,
Přitiskl mě k sobě a nepustil mě brzy.
Držel mě v obětí dokud neustal můj třes,
Neopustil mě dokud se žal nezměnil v ples.

A i když mě smrt blízkého trápí,
S jeho podporou se slzy s oči ztrácí.
Je tím, kdo mě podpírá, když padám,
Je tím, kdo mě vybízí, když se zdráhám.

Vím, že mě miluje, vím nejen cítím,
Neboť cit nestačí, když se do neznáma řítím.
A i když můj dům prázdný pokoj zdobí,
On mou duši z temnoty dennodenně loví.

Jsem vděčná Bohu, že mi tě dal, lásko.
Že jsi opravdu můj, a nejen nějaký záskok.
Že se s vervou pouštíš do léčení mých ran.
Když se na mě údery valí ze všech stran.

Dědo, pro mě jsi byl spíš táta než děda,
Byl jsi kuchař, houbař, historik i ztělesněná věda.
A i když jsi na Štědrý večer odešel do nebe,
Chci ti říct... Že nikdy nezapomenu na tebe.

13. Listopadu před 56 lety,
Se spojily před Bohem dva rozdílné světy.
Svět tvůj a mojí babičky,
Když jste stáli u oltáře jako dvě Hrdličky.

A ve stejný den letošního roku,
Jsem já někomu přislíbila ruku,
A s tou myšlenkou na tebe budu vzpomínat,
Protože nejen tímto se pro mě navždy budeš vyjímat.