Prokleti Osudem [✔️]

XLI.

As you can see, I'm not dead. (Kdo uhádne, z jakého filmu to je, má u mě plusové body.)

Nebudu lhát, stalo se pár věcí a pořád se dějí, deprese (a lidi a emoce) jsou svině a tak podobně, ale to přece nikdy není výmluva, no ne? Takže pokud jste na tenhle příběh ještě nezapomněli, tady máte další kapitolu, na kterou jsem se mimochodem neskutečně těšila.  :)

Black Moon v tichosti hleděl na nehybnou Starlight. Nepochyboval, že jeho časté návštěvy, jež svou početností i délkou trvání značně převážily ty Firclaerovy, si mnozí členové smečky vysvětlovali jako něco víc než jenom přátelskou starost, ale na jejich slovech mu nezáleželo. Ať si tvrdí, co chtějí, a nesešlo na tom, jestli měli pravdu, nebo ne.

On věděl, proč v téhle noře trávil veškerý svůj volný čas, a to bylo důležité.

Starlight se neprobouzela už téměř celou Lunu, ale smečka se nechtěla vzdát. Starlight dýchala, nadále nekrvácela, její srdce bilo a oni neztráceli naději, že se vždy veselá a milá vlčice znova probudí. Navíc by ji nemohli jenom tak zabít. Nejenže by to nikdo z nich nesvedl, protože Starlight patřila do rodiny, ale taky pochybovali, že by to Firclaer s Moonem dovolili.

Bělobřichý lovec naslouchal nočnímu tichu, jež narušoval pouze vítr šelestící mezi stromy, před nímž vlky chránila doupata. Věřil, jaké pachy s sebou čerstvý vzduch přinesl, a spokojeně střihl ušima, poté co neucítil nic nebezpečného.

Věděl, že byl měl spávat v jedné noře společně s ostatními lovci, ale odmítal opustit Starlightinu stranu, čímž nepochybně jen povzbudil tvrzení nemálo členů smečky. Stejně jako ostatní, i on věděl, že jim nehrozí žádné nebezpečí zvenčí. Nikdo se nebál útoku ať už cizí smečky, nebo, nedej Předkům, Iciriny, takže všichni mohli pokojně spát, ačkoli nikdy nepolevili na hlídkách.

Moon se opravdu neobával hrozby zvenčí.

Ne, on se obával nebezpečí zevnitř.

Byl si moc dobře vědom, že ačkoli celá smečka začínala pojímat podezření a vnímala, že něco není v pořádku, nikdo doopravdy nevěděl, co se děje. Nikdo nevěděl, co věděl on, nikdo neviděl, co viděl on, a on od nich ani nemohl očekávat prozření. Vlastně bylo mnohem lepší, když vůči hrozbě, jež rostla v samotném srdci smečky, zůstávali způli slepí.

Ale on ne. On vnímal, když se vzduch začal oteplovat, když hlína v noře zčistajasna hřála víc. Viděl Firclaerův nepřítomný pohled, jenž upíral do dáli, jako kdyby tady ani nebyl, viděl, jak se někdy zarazil na místě. Vnímal veškeré výkyvy v jeho povaze, neunikl mu sebemenší výbuch vzteku či neklidu.

„Tvůj bratr šílí," zamumlal Moon konečně s hlavou zabořenou do Starlightiny srsti. „Ostatní to nevidí a on to nevnímá, ale šílí."

Viděl to zoufalství ve Firclaerových očích. Toužil rozběhnout se a najít svou družku, najít vlčici, která měla stát po jeho boku až do úplného konce, ale tahle touha bojovala s nutkáním zabezpečit svou rodinu před nepřítelem, postarat se, aby Ledový vlk nevyhrál, aby Ohnivý zvítězil.

Byl to nekonečný boj dvou stran, ale ani jedna neměla úplnou převahu. Obě patřily jednomu vlkovi, tvořily jeho nitro, byly jeho částí. Neobešly se jedna bez druhé jako nebe a zem, jako Sluneční kotouč a Luna, jako smrt a život.

Kdyby jedna z těchto stran převládla, co by se stalo s tou druhou?

Co by se stalo s Firclaerem?

Moon zafuněl a neklidně cukl ocasem. Vzedmula se v něm vlna vzteku a obav. Tyhle pocity se lišily od těch, které cítil, když se díval na bílou vlčici, a přesto byly v něčem horší.

Protože necítil vztek vůči Firclaerovi, ne. On cítil vztek vůči sobě a Starlight.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Potřeboval mít čistou mysl, aby mohl vymyslet, co v téhle chvíli dělat. Jenže tohle se zdálo nemožné, když Starlight ležela nehybně před ním a neodporovala mu, jak to mívala ve zvyku. Chyběly mu její nápady i bystré poznámky, které by mu nepochybně pomohly, jenže to byla v první řadě její chyba, že se dostali do téhle situace.

„Je to tvoje chyba," obvinil ji nahlas, ačkoli postrádal tu správnou ostrost, která by jeho hlasu dodala důraz. Zvedl hlavu z jejího krku, aby jeho už tak šeptaná slova nezanikla v srsti. „Můžeš si za tohle sama," pokračoval tiše. Úleva z vyslovených pocitů se střídala s obavami o její zdraví. „Tohle se ti opravdu vymklo z tlapek. Kdybys mě poslechla a počkala..." Smutně zavrtěl hlavou. „Začala jsi to moc brzo, Starlight."

„Jsem si toho vědoma, Moone," zachraptěla, oči stále zavřené. Odpověděla, a přesto se zdálo, že se vůbec nepohnula. „Jak dlouho mi to hodláš připomínat?"

Jemně se pousmál. Tohle byla Starlight, kterou znal. „Přinejmenším dokud se neprobudíš," připustil. „Jen abys mě mohla zakousnout, že jsem tě pořád otravoval."

Na chvíli v noře opět zavládlo ticho. „Myslela jsem, že jsou připravení," přiznala nakonec. Nebála se, že by ji někdo uslyšel, mluvila tak potichu, že jí i Moon, který se k ní skláněl, sotva rozuměl.

„Taky jsem si to myslel," zamumlal. „Na chvíli. Ale přesto jsem měl v plánu počkat, dokud bychom si tím nebyli jistí." Mlčení ze Starlightiny strany dost výmluvně značilo její lítost, ovšem tohle provinilost nemohla napravit a oba to věděli. „Nesmíme to pokazit, Starlight. Snažím se Ohnivého hlídat, opravdu se snažím, ale postupuje to moc rychle. Až nečekaně rychle."

„A co Ledová?"

„Sama víš, že utekla. Nejsem si jist, jak na tom je ona. Možná to snáší lépe..."

„A možná jsem v ní probudila stvůru," doplnila ho Starlight pochmurně. „Tohle se nemělo stát."

Vzdychl. „Já vím. Ani jeden jsme tohle neplánovali, a přesto se to stalo. Jenže co bylo, už nezměníme, teď se musíme soustředit na to, jak z toho ven. Nesmíme pokazit náš úkol, Starlight. Když ne pro dobro nás nebo vlků, tak pro Iciriny a Firclaera."

„Osud pro ně nepřipravil nejlehčí cestu. Vlastně jednu z těch nejsložitějších, s jakými jsem měla kdy tu čest se setkat."

Lehce do ní drcl packou a otřel se svým čumákem o ten její. „Proto jsme tady my, nezapomínej. Pomůžeme jim se přes to nějak dostat. Musíme, Starlight. Je to naše poslání."

„Naše poslání," zopakovala Starlight náhle oslabeně a celá se zatřásla nečekaným chladem, ačkoli z hlíny pod ní stále sálalo teplo.

„Nemluv, vysiluje tě to," špitl Moon. Krátce jí olízl ucho, aby ji ukonejšil. „Čerpej síly, ať se brzy probudíš, Guawali."

Starlight již neodpověděla a on naslouchal, jak se její dech opět stává pravidelným. Opatrně se postavil, naposledy něžně otřel svou hlavu o tu její, a pak vyklouzl ven z nory do černočerné tmy.

Neotočil se ani nezaváhal, když neslyšně vyběhl do lesa směrem k hranicím, nedbaje na problémy, jež z opuštění území smečky mohou vyplynout. Měl poslání, o jehož splnění se musel postarat.

Uháněl nocí tam, kde věděl, že přespává Ledová vlčice, a oči mu zářily stříbrným svitem Luny, jež se dnešní noci skrývala za mraky.