Spojeny Českými dráhami

Kapitola 1. Vzhůru do neznáma

Zdena za sebou táhla těžký kufr, jehož kolečka nepříjemně cvakala o rozbořený chodník. Taky by to mohli opravit, proběhlo jí hlavou, i když moc dobře věděla, že Kamenické úřady by stav jejich města nemohl zajímat méně. Zvláště pak, když byl bratr toho patolízala Švarce ve vedení. Přitáhla si šálu pevněji ke krku, aby se ochránila před lezavou zimou, jež se jí dostávala až do morku kostí.

Slunce se třáslo na okraji obzoru a bylo jasné, že se tam neudrží o moc déle. K zemi se snášely sněhobílé vločky, které se při dopadu na zamrzlou zem proměnily v rozteklou břečku, skrz níž v neúnavném tempu projížděla auta.

Tohle nebyl jeden z jejích plánovaných výletů. Dnes zde byla sama, bez dětí. Zamračila se nad vzpomínkou, jak svého manžela načapala s tou právničkou. Zavrtěla hlavou a přidala do kroku, aby už na ty dva nemusela myslet.

Přešla poslední silnici a ocitla se před oprýskanou budovou nádraží, která pod mdlým světlem pouličního osvětlení vypadala snad ještě hůře než přes den. Zdeně již po několikáté za den proběhla hlavou myšlenka o tom, jak moc tohle město ze srdce nenávidí.

Zhluboka se nadechla, aby si před vstupem do budovy dodala pro tento úkon potřebné odvahy a vykročila směrem ke svému osudu. Do spáru Českých drah.

Jakmile vstoupila, udeřila ji přímo do tváře síla zoufalství, která čišela ze všech přítomných. Mrzutě si uvědomila, že stejná energie rezonovala i z ní samotné a sklopila pohled, aby náhodou nenavázala oční kontakt s nikým z přítomných. Musela si dávat velký pozor na to, aby se nestala jednou z nich. Lidí, jenž zde byli ztraceni, duší bloudící po budově a bezmocně čekající na spoj, který možná ani nedorazí.

Nemohla si dovolit skončit jako oni.

Původně chtěla jet autobusem, ale bohužel, přímé spojení do PRDELE neexistovalo. Přemýšlela i o cestě autem, jenže to si nechal David, aby mohla vozit děti do školy. Což byla naprostá lež, Hadička s Hadičákem měli školu prakticky za rohem.

Nevšímala si čekajících lidí a vydala se koupit si jízdenku od nepříjemné prodavačky placené minimální mzdou. Ke svému překvapení tento úkol zvládla aniž by na ni zařvala, že je doktorka a že je také chudá jako kostelní myš, takže by tahle otrávená ženština měla být ráda, že Zdena ještě neodešla do Německa za lepší prací. Při odchodu na tu nevděčnici, jež neví, co je to tvrdý život, vrhla významný pohled.

A teď bude ještě k tomu potřetí rozvedená. S tím samým mužem. Stiskla držadlo kufru až jí zbělaly klouby. Neměla se k němu vracet. Napadlo ji, že s tou jeho právničkou také něco zkusila, ale rozhodla se raději k všeobecnému a neustálému dramatu, které v nemocnici panovalo již nepřispívat.

S ukořistěným lístkem pečlivě schovaným v peněžence a nadávkami na jazyku se vydala najít místo k sezení. Tvrdé lavice rozhodně byly ta nejméně pohodlná volba, ale bylo z nich nejlépe vidět na tabuli oznamující příjezdy a odjezdy vlaků.

Když však pohledem vyhledala vlak do PRDELE a ztěžka dosedla na lavici, málem přitom padajíc na zem, a chytila se za srdce. Tak tohle už nemohla být v žádném případě pravda.

Zpoždění hodinu a půl.