Do you want to be my (boy)friend? /Drarry

29) Teda zcela obyčejné a tuctové

Ráno jsem se probudil s prvními slunečními paprsky. Nespokojeně jsem zamručel a pokusil se lépe uvelebit a znovu usnout. V jakémkoli pohybu mi však bránila těžká překážka u mého boku. Sálalo z toho příjemné teplo a něčí dech mě šimral na krku. S náhlým přívalem vzpomínek na minulou noc jsem vytřeštil oči.

To přeci nemůže být pravda. Pomyslel jsem si a pevně zavřel oči, snažíc se tak vyhnat všechny vzpomínky a pocity z minulé noci. Marně.

Opatrně jsem pootočil hlavu a neochotně oči zase otevřel. Naskytl se mi pohled na spícího Pottera, jak si spokojeně spí s hlavou na mé hrudi s rokou kolem mého pasu. Šokovaně jsem na něj hleděl, neschopen se pohnout.

Co teď? Mám ho vzbudit? Dělat že spím? Nebo ho prostě shodit?

Než jsem se stihl nad všemi těmi možnostmi zamyslet, ozvalo se vrzání otevírání dveří na ošetřovnu. Začal jsem panikařit. Co by si asi pomysleli, kdyby nás našli v jedné posteli?

Neměl jsem čas na rozhodování, tak jsem nakonec zvolil poslední z možností. Uvolnil jsem Potterovu ruku, kterou mě stále ještě objímal, a strčil ho dolů z postele. Černovlasý hrdina s hlasitým heknutím dopadl na tvrdou podlahu. Chvíli tam jen nečinně ležel a snažil se rozdýchat svůj náhlý pád. Když se trochu vzpamatoval, vyčítavě mě probodl pohledem.

To už k nám ale přišla madam Pomfreyová a ihned si všimla rozplácleho hrdiny.

„Pane Pottere? J-jak?" Zakoktala se ošetřovatelka a chvíli jen nečinně zírala na ještě po dechu lapajícího Pottera. Očividně nechápala, jak se dokázal dostat z Brumbálových pout. Když nad tím tak přemýšlím, ani já to stále ještě nevím...

Pak se ale vzpamatovala a výhrůžně na něj namířil svou hůlku. Černovlasý chlapec teď vytřeštil své krásné... Teda zcela obyčejné a tuctové zelené oči. Pomalu zvedl ruce v gestu, jako že se vzdává a zmateně se na madam Pomfreyovou koukal a občas po mně střelil vystrašený pohled. Už už se nadechovala, aby nebohého chlapce omráčila. Vyskočil jsem z postele přímo před její hůlku.

„To přeci nemůžete!" Vyjel jsem na ni napůl naštvaně, napůl vyděšeně. Vypadala opravdu nebezpečně, až jsem měl chuť ji ustoupit z cesty. Ale to, co pro mě Potter udělal... Nemůžu jí nechat, aby ho omráčila, když teď nic špatného neudělal.

Bradavická medička se tentokrát zmateně dívala na mě. Očima sklouzla k mému břichu a vyvalila oči. V noci jsem se nestihl obléct, nebo jsem spíš na to neměl sílu, takže mohla vidět mé nové jizvy.

„J-jak... Vždyť včera ještě... Ani moje kouzla a lektvary...” Koktala zmateně madam Pomfreyová a zkoumavým pohledem si prohlížela už zahojené rány. Nakonec přeci jen sklonila svou hůlku a přes rameno se mi zahleděla přes rameno.

„Pane Pottere? Jste to vy?” Nad její otázkou jsem svraštil obočí. Jak to myslí, proč by to nebyl on?

Potter, který byl ještě stále na zemi, přikývl na souhlas. Madam Pomfreyové se do očí vlyli slzy štěstí, které se však snažila okamžitě skrýt.

„To je zázrak. Musíte nám říct, co se stalo. Dojdu pro Brumbála.” Ještě než jsem stihl zaprotestovat, byla pryč a já byl zase s Pottere sám v jedné místnosti.

„Pomůžeš mi?” Ozval se ze země černovlasý a nadějně ke mně natahoval ruku. Chvíli jsem ho podezřívavě sledoval pohledem, ale nakonec ho přeci jen vytáhl na nohy. Měl jsem v plánu hned od něj zase odstoupit, ale on mě stále pevně držel za ruku. Snažil jsem se mu vyškubnout, ale s ním to ani nehlo. Podíval jsem se mu do očí, a po zádech mi přejela husí kůže, když se jeho mírumilovný a uklidňující pohled změnil na výhrůžný a děsivý. Jeho konejšivá smaragdová, kterou jsem viděl včera večer, vystřídala  temná zeleň hlubokého lesa.