Lepší zemřít pro něco, než žít pro nic!

Rozhovor se Snapem

Seděla v rohu na zemi a sledovala každý pohyb svého profesora. Díky tomu lektvaru, byla o dost klidnější, ale oči měla stále trochu červené. Profesor stál dál od ní a ruku měl položenou na tváři, přemýšlel.

Pohrávala si se svými prsty a uvažovala, zda dneska ještě odejde. Chtěla, aby ji řekl, co se tam tehdy dělo. "To, o čem budeme dneska mluvit, se nikdo nesmí dozvědět. Rozumíme si?" Hodil na ní vražedný pohled, aby dodal na důležitosti.

"Jak si přejete." Odpověděla s dávkou sarkazmu.

V očích se mu zablísklo, ale nijak to nekomentoval. "Tu noc, kdy..." Zarazil se, avšak ihned se v duchu okřikl. Nestihl ani promluvit, když promluvila ona.

"Jste smrtijed, že ano?" Nebyla to ani nijak otázka, spíše konstatování čiré pravdy. "Tu noc tam byli pouze smrtijedi, jak jinak by jste se tam tehdy dostal. Patříte mezi ně.... Ale nechápu, proč jste mě tedy nezabil." Zvedla se na vlastní nohy.

"Nechte mě mluvit." Zamračil se na ní. "To, že jste dobrá kouzelnice neznamená, že vás teď nezabiju. Přeci jen.... Vaši hůlku mám stále já." Nic si z jeho slov nedělala, snažil se udržet svou masku, kterou nosí celej život.

"Tak tedy...." Rozpřáhla ruce. "Dávám vám možnost."

"Byl bych strašně nerad, kdybych se musel zbavovat vaší mrtvoly. A jistě by si někdo brzo všimnul, že chybí drzá a otravná holka. Nebudu se k vám chovat, jako k protekčnímu dítěti, takže buďto mlčte nebo toho budete ještě dlouho litovat." Zřejmě jeho trpělivost nebyla tak velká, jak si myslela.

"Vaše matka chodila do této školy, ale nebyla nijak nápadná. Věčně seděla o samotě někde v rohu. Zřejmě to mělo co dočinění s její rodinou, avšak... O té nikdo nevěděl, pouze Brumbál. Tu noc, kdy vaší zemřeli-"

"Byli zabiti." Hodil na ní vražedný pohled.

"Vy-víte-kdo nás poslal, abychom ukončili jejich život. Vás se chtěl zbavit zřejmě sám... A neříkám, že bych se vás teď rád taky nezbavil.... Ať už k tomu měl jakýkoliv důvod, zřejmě vaši matku dobře znal." Otočil se k ní.

Náhle se ozvalo ťukání a dovnitř vkročila blonďatá hlava. "Pane Malfoyi, můžete mi říct, co vás donutilo, jsem vlétnout, jako Moskomor?"

Malfoy se otočil směrem k ní, když zastihl pohyb. "Dovolte, abych už šla." Přešla k profesorovi a vzala si svou hůlku. Celou dobu cítila dva páry očí, které ji bedlivě sledovaly.

Byla vlastně ráda, že tam ten arogantní blbeček vběhl. Nechtěla tam strávit už ani minutu. Vyučování ji začínalo za pár chvil, což sotva mohla zvládnout, kdyby odešla ještě pozdějc. "Tak ale co jé!" Brblala si pro sebe, když schody změnily směr. "To snad není pravda..."

Musela počkat, než se schody rozhodnou vrátit a ona tak bude moc přejít. "Equa erupto!" Máchla hůlkou před sebe. Ihned z hůlky vytryskl silný proud vody. "Vitaglacius!" Voda se ihned zmrazila a vytvořila cestu k Buclaté dámě. "Otevřete prosím!" Běžela vpřed, přičemž ji podjela noha a ona přijela přímo před ní.

"Dítě, copak je slušnost takto řvát?" Prohlížela si jabko v ruce.

"Není čas! Prosím otevřete, nebo.... Já nevím, sakra!" Stepovala, jakoby tančila. Nemohla uvěřit, že ji ještě zdržuje.

"Klid, na všechno je čas." Mluvila tak klidně, až ji to vytáčelo do nepříčetnosti.

"OTEVŘI TY DVEŘE!" Zařvala. Buclatá dáma se lekla až tak, že ji jablko upadlo.

"Co tu děláš?" Vykoukla ven Fredova a poté hned George hlava. "Co to sakra..." Zareagovali na zmraženou cestu.

"Konečně!" Vyrazila kupředu, až ty dva smetla. Dostal se jí pohled na plnou společenskou místnost lidí. "Jak to... Vždyť je hodina, co tu děláte?" Nechápala.

"Kdo by chodil v neděli do školy?" Podivil se Fred. "Já teda né, co ty Frede?" Odpověděl George. "Taky ne."

"Vy se neučíte v neděli?" Zadívala se na ty dva. Jejich úsměvy se ještě rozšířily a koukali na ní, jako na blázna, jenž utekl z nápravného centra.

Kousla se do rtu, usmála se a mířila pryč. "Chloe!" Zastoupil ji cestu Harry.
"Eh... Promiň." Omluvně zvedl svou nohu z té její. "Proč si tak zničeho nic zmizela?"

"Já... Zapomněla jsem si svou hůlku." Vymluvila se. Nechtěla svému kamarádovi lhát, ale rozhodně nechtěla proti sobě poštvat Snapea.

"Ach tak." Řekl smutně, jakoby očekával něco zajímavějšího. "Mimochodem... Dnes chci trénovat na famfrpálový zápas. Nechceš jít se mnou?"

"Jo, moc ráda. A kdy?" Ve škole hrála famfrpál, ale bohužel poslední ročník už ne. Měli toho tolik, že jim takovou zábavu zrušili a místo toho dělali jiné sporty. Mudlovské.

"Třeba teď? Jen se dojdu převléct." Přikývla a odběhla pryč, aby to mohla taktéž uskutečnit.