Vrah z Tokia

8. Kapitola

Levi

Ješte dobrý dva dny jsem doma rozdýchával to co se stalo na náměstí. Proč mě pustila? Jakej k tomu měla důvod? Vždyť je to vyšetřovatel! Chtěl bych to vědět. Vím, že je to dost riskantní, ale pomalu mi to nedává spát. Normální člověk by vraha jako jsem já hned odvezl do kriminálu. Tak proč ne ona..?

Chodil jsem po bytě a pořád přemýšlel jestli jí mám nebo nemám zavolat. Je pravda, že důvod proč ji chci vidět není čistě jen to propuštění. Nebo je? Já nevim!
Ale čert to vem!

Vzal jsem mobil a znova vyťukal její číslo. Na jednu stranu jsem se modlil aby to nezvedla. Za to moje druhý já vyloženě toužilo po tom jí vidět. Po chvíli se z druhý strany ozvala. Nabídl jsem jí procházku po parku. S radostí to přijala. Což..se popravdě trochu divím. Ale nestěžuju si! A nemyslete si,že je to rande! V žádným případě!

,, Tak v sedm u parku." dořekl jsem a zavěsil. Já ji právě pozval ven. A tentokrát nemám v úmyslu jí zabít. Mně už vážně hrabe..

Kolem sedmý jsem čekal u parku, ale ona pořád nikde. Nedivil bych se kdyby odmítla. Ani by mě to nepřekvapilo. Mohl jsem si to myslet..

Chtěl jsem odejít, ale zastavilo mě volání mého jména. Pravého jména. ,,Levi! Počkej!" Byla to ona. Poznal jsem ji podle hlasu. Kde přišla na to jak se doopravdy jmenuju? Otočil jsem se, ale nestihl jsem ani zareagovat na to, že se proti mne žene Hanji jak naváděná střela. A jelikož nestihla zastavit a já uhnout, oba jsme skončili na zemi. V šoku... To že se válela na mým těle jsem ani tak moc neřešil. Naopak jsem se mohl studem propadnout do země, jelikož její rty skončily přitisknuté na těch mých. Hned jak si to uvědomila, tak ze mě slezla s úplně rudým obličejem. ,,P-promiň! T-tohle jsem neměla v plánu! Přísahám! Omlouvám se!" A další podobný věci. Trochu jsem se divil tomu, co jsem po chvíli řekl.

,,Nemáš se za co omlouvat." Po tom co jsem tohle vypustil z úst Hanji vypadala, jakoby jí spadl obrovskej kámen ze srdce. ,,To jsem ráda!" Zase ten její úsměv. Nevím proč, ale taky se mi vytvořil na rtech úsměv. Ta ženská na mě má divnej vliv. Jěstě jsem si oprášil mikinu a kathoty než jsem pokračoval. ,, Tak tady budem jen tak stát jak dvě přezrálý jahody nebo půjdeme?" ,,Jo jistě. Jdeme!" Řekla radostně a vydali jsme se bok po boku do parku.

Po chvíli jsem prolomil ticho. Už mi to nedalo. Musel jsem se zeptat. ,,Proč jsi mě pustila?" Dlouhou dobu nic neříkala. ,,Měla jsi skvělou příležitost mě odvýst k vám na ústředí a dát za mříže. Proč jsi to neudělala?" Teprve až po pár minutách co jsem se jí na to zeptal, odpověděla. ,,Když jsem viděla ten tvůj výraz v autě..nemohla jsem tě dovést k nám, kde by tě rovnou odsoudili. Vypadal jsi..tak smutně. Jako bys byl už rovnou smířenej s tím, co bude následovat.. Jako bys neměl žádnou naději na normální život.." Zastavil jsem se uprostřed chůze, úplně v šoku. Vážně to řekla nebo se mi to jen zdálo? ,, Každej si zaslouží druhou šanci ne? Řeknu ti to upřímně. Bylo mi tě líto Levi.." Měl jsem pocit, že se každou chvílí rozbrečím. Takhle se ke mně ještě nikdy nikdo nechoval. Takhle..laskavě a mile. ,,Levi? Jsi v pohodě?" Zamávala mi rukou před obličejem. ,,Jo..jsem. Nic. Jdeme." Řekl jsem a znova se dal do chůze.

,,Můžu se na něco tentokrát zeptat já?" ,,Hm." Odpověděl jsem. Zřejmě to brala jako ano.

,,Koukala jsem se na informace,které vzešly z výsledků u tvých otisků prstů z nože." Na chvíli se odmlčela. ,,Ty..nemáš rodinu?" Nevěděl jsem co jí na to mám říct. Svou rodinu jsem nenáviděl. Ale naopak jsem se s tím nemohl nikomu svěřit. ,,Jo..nemám." Nejspíš jsem vypadal dost sklíčeně jelikož se podle toho tak tvářila i ona a její následující slova to jen potvrdila. ,,Promiň nechtěla jsem ti nějak ublížit nebo tak. Nemusíš o tom dál mluvit." Má pravdu. Nemusím. ,,Ale já cítím, že se ti můžu svěřit. Věřím ti Hanji.." Sedl jsem si na lavičku, která stála opodál a Hanji obsadila místo vedle mě.

Začal jsem jí vyprávět o svém životě..