Red Riding Hood (ff - Sterek)

Babička...

Hned jak opustil příbytek vlkodlaků se rozeběhl. Pro tuhle chvíli mu bylo jedno jestli se zase ztratí. Ale pokračoval rovně dál i přes vodopády slz které mu tekly po tvářích. Proto také každou chvíli skončil na zemi, jak zakopával o kořeny stromů. Ale vždycky se zvedl a pokračoval dál. Věřil, že na cestu po které tehdy šel narazí. 

Uběhl už dost daleko a v lese kolem něj se začalo rozednívat. Nevěděl jak daleko je, ale doufal že je to dost, kdyby se ho i přes jeho prosby rozhodli jít hledat. Ale tak nějak podvědomě věděl, že to neudělají. 

I po takové době, co na útěku strávil, mu z očí nepřestávaly téct slzy. A po každém dalším pádu mu trvalo čím dál déle se zvednout. Až nakonec zůstal ležet. Už se nedokázal zvednou a také už nemohl dál pokračovat. Byl vyčerpaný a proto se nebylo čemu divit, když vyčerpáním usnul. 

Prospal několik hodin. Slunce už mělo za sebou polovinu své cesty když se probudil. Už mu netekly slzy, už nic necítil. Bylo to jako by mu někdo vzal schopnost něco cítit. Jediné co pociťoval byla žízeň a tak se rozhlédl jestli někde neuvidí nějaký potůček, cokoli z čeho by se dalo napít. 

Kdyby byl schopný něco cítit, naplnil by ho pocit štěstí, protože kousek od místa kde teď byl se nacházel malý potůček. Zvedl se a přišel k němu. Smočil si ruce a nabral do nich tolik vody kolik se do nich vešlo. Jak si zvedal dlaně k ústům, aby se z nich napil, pohlédl před sebe. A tam to spatřil. 

Cesta. Ta kterou celou dobu hledal, tam teď předním byla. Nemohl tomu uvěřit. Rychle si znovu naplnil dlaně vodou a napil se. Poté si ještě opláchl obličej, přeskočil potůček a vydal se k cestě. 

Když tam konečně stál, nevěděl kterým směrem by se měl vydat. Bylo to padesát na padesát. Jedním by došel zpět k otci a tím druhým zase k babičce. Vždyť je to jedno, projelo Stilesovi hlavou a vydal se doprava. 

Netušil jak dlouho bude muset jít, ale šel aniž by vnímal cokoli kolem sebe. Nevnímal čas, přišlo mu jako by už ani žádný čas nebyl. Upíral oči jen na cestu, takže ho překvapilo když ho ozářilo světlo. Zamrkal očima a snažil se zaostřit. Když se mu to povedlo zjistil, že se ne tak daleko od něj svítí v nějakém okně. Světlo, ale bylo v šeru, které kolem panovalo tak ostré.

Stiles se rozeběhl, nevěděl jestli je to dům jeho babičky nebo otce, ale chtěl už byt alespoň u jednoho z nich. Čím víc se blížil tím si všiml ohromného stínu co byl za domem. Hora, problesklo Stilesovi hlavou. Už nebylo pochyb, že je to babiččin dům. 

Stiles ještě přidal a za chvilku už tloukl rukama do dveří. Ty mu otevřela překvapená babička, které se Stiles, jakmile ji spatřil, vrhl kolem krku. A slzy se mu znovu spustily. Překvapená babička vtáhla plačícího chlapce dovnitř svého domu. Provedla ho chodbičkou až do obývacího pokoje a posadila ho na pohovku. Z křesla co stálo vedle vzala deku a přikryla s ní chlapcova ramena. 

"Zlatíčko moje, copak se stalo?" Ptala se ustaraná babička. "Čekala jsem tě už před dvěma dny." Podívala se na Stilese smutně a objala ho kolem ramen.

Stiles si utřel mokré tváře a smutně si povzdechl. "J-já vím. Omlouvám se, ale něco se s-stalo" Pronesl tiše. "Jsem tak rád, že tě konečně vidím, babi." 

"A já tebe broučku. Ale copak se ti stalo?" Vyzvídala chlapcova babička. "Ale jestli nechceš, tak mi to říkat nemusíš." Pohladila ho po hlavě a usmála se na něj.  Stiles se na ni taky zadíval. Chvíli přemýšlel jestli ji to má říct, jestli je schopný o tom mluvit. Ale když viděl její úsměv, úsměv své milované babičky, které vždy všechno pověděl. Ať už to bylo o jeho neutuchající touze podívat se do lesa nebo o tom kdo se mu doopravdy líbí. Nesnesl by pomyšlení, že své babičce neřekl o události která převrátila jeho život vzhůru nohama.

A tak začal vyprávět. Pověděl ji všechno. Od toho jak ho překvapili na cestě za ní, o tom jak se s ním podělili o své tajemství, o tom jak se o něj starali, o tom jak ho napadl ten tvor v lese, o tom jaký z nich potom měl strach a také o tom jak poznal a také ztratil jedinou lásku svého života. 

A babička poslouchala, neskákala mu do řeči, nechala ho aby ji všechno vypověděl a při tom ho hladila po zádech. Když Stiles skončil se svým vyprávěním, zavládlo na chvíli ticho, které pak přerušila až babička.

"Nedokážu si představit co teď cítíš. Strašně mě mrzí co se ti stalo. Nikdo si nic takového nezaslouží." Přitáhla si Stilese těsně do objetí, ve kterém zůstali dlouho.