The Hunt is my Muse | FF EXO

46. Kapitola

„Tohle je nějaký pošahaný vtip, že ano?" Na Ri zvýšila svůj hlas, který se třásl nevěřícností i bolestí z něčeho takového. Ignorovala Chanyho smutný skoro konejšivý pohled. „Můj bratr není nějaký zvrácený lovec, Chanyeole!" 

Její přístup mluvil za vše. Nikdo nebude jejího malého brášku z ničeho obviňovat, ani když viděla něco jako důkaz. Odmítavě proto od sebe fotku prudce odstrčila a odmítavě k tomu vrtěla hlavou s pohledem upřeným kamsi do stolu.   

„Na Ri..." oslovil ji jemně Junmyeon a ona k němu pozvedla skelný pohled, jak se jí do očí draly slzy. „Je možný, že to není on a jen někdo kdo nám ho připomíná, fotka není o tolik kvalitní," snažil se mluvit pomalu, popravdě se i bál, aby neřekl něco špatně a bylo na něm vidět jak s rozvahou vybírá styl, jakým s ní mluvil.   

Snažil se ji nějak uklidnit a zajistit, aby si nemyslela, že šlo o jejího bratra mu přišlo nejrozumnější. Všiml sI jak se třásla, ačkoliv v místnosti panovalo teplo. A chápal její chování... zjistit, že by vlastní bratr mohl patřit k psychopatům jako jsou lovci nemohlo být příjemný a logicky se tomu bránila.

„Můj bratr není psychopatický lovec vlkodlaků!" Opět zavrtěla odmítavě hlavou, stavějíc se do defensivního postavení vůči jakýmkoliv dalším obviněním. Vždyť by její bratr nedokázal ublížit žádnému stvoření, natož člověku, i když se jednou za úplňku měnil do vlka vysokého jako byl medvěd.   

„O tvém ex jsme to taky nevěděli a podívej se," Minseok větu zamumlal, ale stejně nešla přeslechnout. Hned toho také zalitoval, když si všiml bolestného výrazu, který se mihl po její tváři. „Na Ri, já... omlouvám se, nemyslel jsem... nechtěl jsem to říct takhle hnusně. Promiň mi," snažil se to nějak spravit, ale dívka jen zavrtěla hlavou, hrajíc si s malinkým přívěškem na krku a tím zamyšleným pohledem do prázdna.   

Přesně takový ten pohled, kdy nad něčím vzpomínáte a říkáte si, jak se to mohlo takhle za krátkou dobu pokazit? Ptáte se v duchu, promítáte si věci co se udály a přemýšlíte, zda nešlo něco udělat jinak. Cokoliv. Jako kdyby každý krok, i ten nejméně důležitý mohl vést k tomuhle.
Přivřela unaveně oči, mnouc si kořen nosu, když se stáhla a ignorovala, co si kluci říkali. Její malý bráška... jak je to vůbec možné? Vždyť by si spíše ublížil sám sobě jak byl nešikovný. Jestli to byl skutečně on, přijel jen zjistit jak se věci měli? Přivřela bolestně oči, když pocítila píchnutí u srdce z pocitu, že ji i ostatní takhle využil.   

„Na Ri? Na Ri!" Trhla sebou polekaně, co zjistila, že na ní mluví a mohla si všimnout, že se veškerá pozornost v místnosti obrátila k ní. „Není to stoprocentní, ano?" Snažil se ji uklidnit Junmyeon, ačkoliv ani on nezněl přesvědčeně, ale neměla mu to za zlé. 

Chabě přikývla. „Nemusíte lhát," promluvila tiše, hledíc bez mrknutí na onu fotku, která se stále nacházela na stole a dávala tak malé rány do jejího srdce. „Jen... nechci věřit, že by byl skutečně lovec. Je to můj malý brácha," špitla tichounce, ačkoliv ji každý v místnosti mohl slyšet.
Junmyeon ji chápavě stiskl rameno. Sám by reagoval takhle, kdyby zjistil, že jeho sourozenec je lovec. 

„Vím, že to zní hloupě, ale musíme do práce. Teď nic stejně neuděláme," v jeho hlase šel poznat náznak vzteku i únavy. Nikdo se mu ale nedivil. „Navíc se teď primárně musíme postarat o úplněk. To je naše velká slabina," věděl, že kdyby šli na své staré místo, oni by tam čekali. Nebo jen nachystané pasti. A jako vlkodlaci sice byli bystřejší, ale chuť po krvi během úplňku byla silnější.   

Kluci se po sobě váhavě podívali než opatrně kývli. Co jiného mohli dělat? Jen pátrat po tom, co jsou tihle lovci zač. 

„Zkusím se podívat po nějakých opuštěných prostorech, abych vám to ulehčila," oznámila jim manažerka. Přeci jenom při tom papírování mohla být užitečná i pro jejich druhé stránky.
Nikdo nic už nenamítal. Ani nechtěli, protože oni by mohli něco hledat až po zkoušení a to bylo pozdě.