Vrah z Tokia

9. Kapitola

Flashback

,,A jak se čte tenhle?" Řekl jsem a ukázal na jeden ze znaků v knize. Seděl jsem s matkou v obýváku a snažil se něco málo přečíst, ikdyž mi to zrovna moc nešlo. Do školy jsem nechodil. Ani nevím proč. Matka mi to nikdy neřekla. Takže mi ani jiná možnost nezbyla než se učit doma. ,,Ten se čte jako Tchi." ,,Páni! Super!" Jásal jsem na gauči a dál prohlížel jednotlivé znaky v knížce. Bylo mi 7 a pořád mě udivovalo něco novýho. Žil jsem jen s matkou. Otec nás opustil, když jsem byl jestě malej. Nebo alespoň tak to matka říkala. A není důvod, proč bych jí nevěřil. Je to nejlepší máma, jakou si kluk jako já může přát. ,,Levi dneska večer budu mít důležitou návštěvu. Takže se pak nachystáš na spaní, zalezeš do postýlky a zůstaneš v pokoji, ano?" ,,Ale proooč?" Byl jsem zvědavej, co za návštěvu to bude. Moc jich totiž nemíváme. ,,To neřeš. Je to čistě věc jen mezi dospělými." Tohle mě troxhu zklamalo, ale tak co no. ,,Dobře! Spolehni se!" Řekl jsem a zářivě se usmál. Matka mi úsměv oplatila, pohladila mě na hlavě a pokračovali jsme v koukání do knížky a čtení jednotlivých znaků.

Když se blížil večer, nachystal jsem se na spaní, jak matka řekla a odešel do pokoje. O pár minut později někdo zazvonil, ale to už se mi klížily oči a já propadl spánku. Po nějaký chvíli mě probudily zvláštní zvuky, který vycházely z matčinýho pokoje. Vydal jsem se k němu, avšak trochu mne zarazily boty před dveřma. Že by pořád ta návštěva?

,,Mami...?" S tímhle jsem unavenej pomalu otevřel dveře a rovnou v nich zůstal, jak přikovanej stát. Nemohl jsem uvěřit tomu co jsem viděl. V posteli ležela matka a u ní dva chlapi. Proto přede dveřma byly 2 páry bot...
Všichni tři byli nazí. Matka se na mě otočila s vyvaleným výrazem ve tváři. ,,Levi! Co tady děláš?! Máš už přece dávno spát! Vykřikovala jednu větu za druhou. Bez otálení jsem rychle zabouchl dveře a utekl zpátky do svého pokoje, kde jsem se přitulil k jednomu z plyšáků, zachumlal se co nejvíc do peřin a ikdyž jsem se domníval, že mi to pomůže usnout, tak marně. Do rána jsem už nespal ani minutu...

Z postele jsem vylezl kolem devátý ráno. Z kuchyně se ozýval šramot tutíž matka tam už zřejmě byla. Ale já pomalu neměl odvahu jít jí na oči. Ne po tom, co se včera stalo. Jenže jiná možnost bohužel nebyla. Určitě to bude dobrý.. Co by se taky mohlo stát? ..

Došel jsem do kuchyně a sedl si ke stolu. Matka stála u linky a krájela zeleninu. Nic neříkala. ,,Mami..? Děje se něco..? S touhle větou jsem pomalu vstal od stolu a přešel k ní. Chtěl jsem se dotknout její paže, ale nestalo se. To co udělala jsem vážně nečekal. Dřív než jsem to stihl udělat, tak se rychle otočila a nožem mi vytvořila dlouhou, hlubokou ránu, táhnoucí se po skoro celé délce ruky.

Slzy hnedka zaplavily moje oči a já ani nezvládal kontrolovat svůj pláč. Přiložil jsem si na ránu zdravou ruku a rychle se dostal dál z dosahu matky. V hlavě jsem měl jen jednu věc. Proč jsi to udělala mami..? ,,Co jsem ti včera říkala?! Že máš jít do postele a zůstat v pokoji!" Takovouhle jsem jí ještě neviděl. V jejích očích byl vztek. A nůž pokrytý mojí krví v její ruce tomu taky moc nepomáhal. Jen jsem na ní zůstal vyděšeně koukat s krvácející ránou na ruce. Až po chvíli, jakoby si uvědomila, co způsobila.

,,Ach Levi..ty víš, že tě mám ráda.. Nechtěla jsem aby se to takhle stalo. Omlouvám se." Vzala obvaz z poličky a začala mi ránu ošetřovat. ,,Odpouštíš mi?" Usmála se...byla klidná. Změnila výraz v její tváři z naštvaného na milý. To se nic nestalo, že se najednou usmívá..? ,, Levi? Proč neodpovídáš?" Na tohle už jsem nemohl. Vysmekl jsem se ji ze sevření a stále se slzami v očích, doběhl do svého pokoje, který jsem následně zamkl. Byly slyšet kroky mojí matky jak se blíží ke dveřím a následné klepání. Ale já neotevíral. Jen jsem seděl v rohi místnosti..s koleny přitaženými k tělu..a vyděšeně koukal před sebe..

Uběhla už nějaká doba a já se dozvěděl, že je matka nemocná. Netuším co jí bylo. A ani jsem se o to nezajímal. Ne po tom co mi provedla...ta jizva, která mi zůstala na ruce po tom říznutí, mi pořád připomínala ten den. Den, kterej mi změnil život. Už nejsem ten starý usměvavý Levi. Jsem kluk, co si zvykl na utrpení a bolest.

Sice to nebyl pěknej pohled když se moje matka svíjela na posteli v bolestných křečích, ale něco uvnitř mně si to užívalo. Za to co mi provedla. Vždyť si to zasloužila...nebo snad ne? Když já, tak i ona. Každej má přece nárok na trošku utrpení. Obzvláště člověk jejího typu..nad touhle myšlenkou jsem se musel pousmát.

O chvíli později jsem slyšel volání mého jména z ložnice. Došel jsem tedy za matkou ležící na posteli v úplně propoceným oblečení. ,,Levi...skvěle že jsi přišel. V poličce jsou léky..dones mi je prosím. A sklenici vody.." Na tváři se jí vytvořil slabej úsměv a já odešel pro dané věci. Avšak...vzal jsem s sebou ještě jednu navíc. Pak jsem se vrátil zpět k matce do ložnice.

,,Tady mami.." Řekl jsem a podal jí sklenici s léky. ,,Děkuju ti..seš hodný chlapec. Nikdy mě nezklameš..za to máš můj vděk.." ,,Já vím matko.." Už chtěla zapít prášky, ale nad mým oslovením se zarazila. ,,Řekl jsi matko..?" Jen jsem se na ní naposledy podíval. ,,Ano..mat-ko." Vypadala celkem překvapeně. Asi se jí můj výraz ve tváři moc nelíbil. Chtěla něco říct, ale než to stihla udělat, zabodl jssm jí nůž do hrudi. Zalapala po dechu a sklenice, kterou držela v ruce, se roztříštila o zem. Celá postel se během pár vteřin začala zbarvovat krví. Pak matka naposled vydechla. Je konec..

Po tomhle incidentu jsem si sbalil pár věcí a nadobro odešel z domu. Toulal jsem se ulicemi, rukách svíral svýho plyšovýho králíčka a přemýšlel nad událostma, který se za těch posledních pár dní staly. Neměl jssm rodiče..neměl jsem kam jít..o žádných jiných příbuzných jsem nevěděl..až nakonec jsem našel útočiště v jedný starý budově, kde jsem pár dní přebýval. Až mě tam jednou objevil nějaký muž. Neznal jsem ho. Byl vysoký, stíhlejší postavy a zahalený do černého kabátu. Divil se co tam dělám tak sám, ale když jsem mu to všechno převyprávěl, pochopil. Řekl, že má podobný příběh. A tak mi nabídl pomkc, jež jsem bez menšího váhání přijal. Pořád lepší být s někým cizím v bezpečí, než sám v ohrožení.

Kenny Ackerman. Stal se mým náhradním otcem a pěstounem. Mojí novou rodinou..vychoval ze mně silnýho mládence, kterej bez pochyby zabil každýho, kdo mu skřížil cestu a vysloužil si tak titul sériového vraha. Všechno šlo dobře než mě Kenny zaprodal jedný místní bandě kvůli špinavým prachům. Avšak nevěděl, že to byla chyba. O pár dní později se k němu dostala špatná zpráva zpočívající v úmrtí všech jeho kolegů, kterým mě zaprodal. Zřejmě pak i litoval toho co ze mě vychoval. Potom jsem se od tý doby protloukal životem sám.

A proč vlastně všechny ty vraždy? Ze závisti..závisti toho, že ostatní jsou šťastný. Mají šťastný život plný štěstí, lásky a přátel.

Proto mě tak baví jim ty jejich úsměvy z tváří mazat...stojí to za to..

Hello tak po delší době zase kapitola. Vím že to nikomu z vás nechybělo, protože tohle je totální rakovina ehm ehm( odkašlávání) ale i tak. Říkala jsem si tady na wattpadu není moc Levihan knížek tak proč se o jednu nepokusit? Jinak děkuju! Přes 100 přečtení týhle blbosti..to bych upřímně nečekala. Ale ne že bych si stěžovala! Právě naopak. Jedině dobře, jsem za to ráda. Nic, ještě jednou děkuju a Sayo u další kapitoly! :)