Always

I.

Zemřela matka a do hrobu dána
siroty po ní zůstaly
i přicházeli každičkého rána
a matičku svou hledali...

Tady tomu bylo podobně, jen svou mamu nehledali na hřbitově, nýbrž ji právě pohřbívali. Na pohřbu Rosalie Jane Blackové, čarodějce z čistokrevné kouzelnické rodiny, se sešlo nejmíň padesát tisíc lidí, jak z kouzelnických rodin, tak i z obyčejných.
Rosalie Jane Blacková záhadně zemřela necelé dva roky po zavraždění Jacoba Blacka, jejího manžela. Oba byli relativně mladí, jen něco málo let po čtyřicítce. Zanechali po sobě trojci sourozenců - devatenácti letého syna Alana a dvě dcery Sedmnácti letou Anne a šestnácti letou Alexis. Všichni stále chodili do kouzelnické školy, ale Alanovi zbýval už jen poslední rok školy.
Alan byl velice pohledný, urostlý, černovlasý mladík. Nikdo neví proč, ale všichni mu říkali Severus. Možná kvůli jeho černým vlasům podobné déky. Anne a Alexis měly obě hodně tmavé vlasy, ale na jakémkoliv světle byly vlasy Alexis vždy hnědé, zatímco Anne je měla jak Alan. Ze svého bratra si vždy střílely, někdy i na nevhodných místech, ale dnes se tomu obě vyvarovaly
Po dlouhém latinském proslovu otce Tomsona nastalo hrobové ticho. Skoro všichni ji pak na hrob hodily růže. Jediný Alan k jejímu hrobu nic nehodil, naopak s pár tichých slovy vyčaroval zvláštní modrou růži, kterou ještě nikdo z přítomných neviděl. Následně se všichni rozešli. Jen Alan a sestry tam ještě zůstali.
"Pojďme" vypadlo po asi půl hodině z Alana, ale jen co se otočil, uviděl před sebou hrobníka, starší muž s delšími střibrnými vlasy a krátkými vousy stejné barvy
"Proč modrá růže, mladý pane?" zeptal se ho opíraje se o křivou lopatu
"Když jsem byl mladší, povedlo se mi pomocí vymýšleného kouzla vypěstovat tuto modrou růži, která ve tmě září a pokud je u dobrých lidí, tak nikdy neuvadne" smutek se mu odrážel v hlase, zadíval se na její hrob a pak na sestry, které k nim byly ještě otočené zády
"Máš zvláštní moc Alane Blacku" řekl mu hrobník a neustále si jej prohlížel "pojď se mnou. Vím, že není ta nejlepší doba, ale něco ti chci ukázat" hodil si lopatu na rameno a rozešel se do tmy
Alan poslal sestry domů a vydal se za ním i přes protest jeho sester. Hrobník na něj čekal, aby ho mohl zavést do své dílny
"Jak vlastně víte, kdo jsem?" vyzvídal cestou Alan, ale marně se snažil vymyslet nějakou teorii
"Vaše matka mě před několika lety požádala, abych na vás tři dával po její smrti pozor a především na tebe, Alane"
"Ale proč?" nechápal ho
"Prý měla v ten den, kdy to po mě žádala, zvláštní vidění" Alan se v dílně opřel o stolek a poslouchal hrobníka se skrytým zájmem "několik dnů po její smrti se máte dostat do nebezpečí, na které nemají stačit vaše kouzelnické schopnosti. Já vím, co chceš říct, Alane. Vím že bys zvládl sestry ochránit, ale taky bys při jejich ochraně mohl přijít o život"
Alan na něj trochu nevěřícně hleděl, ale něco mu říkalo, že hrobník mluví pravdu.
Hrobník mu podal kávu, kterou jim připravil během mluvení a vrátil se ke své. Na ponku měl položený westernový klobouk, který si nasadil po prohrábnutí vlasů.
"Carter Slade" řekl nevěřícně Alan a hrobník se k němu otočil
"Správně chlapče, nezdá se ti to" na rtech měl slabý úsměv
"Ale vždyť ty máš být už desítky let mrtvý.. jak je to možné?"
"Já svou smrt jen předstíral, abych zachránil tvoji mamu. Ona jediná věděla, že žiju a proto za mnou přišla, abych na vás dohlédl"
"A to jsi tady byl celou tu dobu hrobníkem?"
"Ano, ale aspoň jsem vám mohl být celou tu dobu na blízku"
"Ty jsi mou matku miloval, že ano?"
Přikývnul "Bohužel jsem ale neměl to štěstí si ji vzít"
"To mě mrzí, ale stýkali jste se, ne? Občas v noci chodila ven a vracela se někdy skoro až se svítáním"
"To je pravda. Chodila za mnou, ale jen jednou dvakrát do roka. Nevím, kde byla zbytek té doby, co jsi říkal, ale ráda experimentovala a sbírala něco na lektvary. Nejlepší na to byly půlnoční květy"
"Jo to vím, učila mě z nich pár lektvarů i jedů a k některým i protijedy, ale nikdy mě nenechala to otestovat"
"Joo chlapče, to se ti ani nedivím. Kdybys byl můj syn, tak bych tě taky nenechal"
"Ale proč? Každý má přece právo vyzkoušet, co vyrobil"
"To sice ano, ale ne u jedů. To bys nemusel přežít, pokud by sis vzal moc velkou dávku a nestihl si vzít protijed"
Alan chápavě přikývl a dopil kafe "Budu muset jít, Cartere. Ségry už o mě budou mít strach"
"Dobře, kousek s tebou půjdu. Přeci jen se tu občas potulujou nějací zmetci, co si z tebe udělají terč"
Alan přikývl, oblekl si plášť, který si při příchodu odložil na stolek, o který se opíral, a společně vyšli z dílny. Carter dovedl Alana až ke hřbitovní bráně, kde se s ním rozloučil
"Kdykoli budeš potřebovat, tak sem přijď"
"Dobře, příjdu. A můžu o tobě říct sestrám?"
"Ale jen pokud mě znají"
"Ano znají. Matka o tobě často mluvila, když nebyl otec doma. Neměl rád, když jsme o tobě vedli řeč"
"Jo, to chápu. Hádám, že tvoje sestry budou chtít vědět, jestli vážně žiju nebo sis to jen vymyslel, takže je vem někdy sebou" pousmál se Carter a nechal Alana odejít.
Trvalo mu dlouho, než došel domů. Sice nebydlel zrovna daleko, ale nehorázně se loudal, kvůli čemuž došel domů deset minut před půlnocí.
Doma mu Anne skočila kol krku, jen co otevřel dveře z chodby do obýváku. Pevně ho obejmula, protože byl tři hodiny pryč a neodpovídal ani na zprávy.
"Kde jsi byl? Měly jsme o tebe strach" mumlala tiše Anne "sestru jsem už poslala spát"
"Klid, nic mi není. Jen jsem se vybavoval s tím hrobníkem, o kterém jsem se dozvěděl skvělou zprávu, a pak mi akorát dlouho trvalo dojít domů"
"Jakou?" konečně ho pustila a nechala i v klidu dojít do místnosti a sednout si do křesla.
"Neměla by jsi dojít pro Alexis? Přeci jen by to měla taky slyšet" mrknul na ni. Viditelně se Anne nechtělo, ale skočila pro sestru nahoru do pokoje. Ani nemusela chodit daleko, srazila se s ní na schodech, jak je odposlouchává. Alexis pak skočila na Alana, div ji za to málem nedal facku.
"Alane, povídej. Slyšela jsem vás, jak si tu povídáte a v momentě, kdy ses zmínil, že mě má Anne dovíst, šla jsem už dolů" Alan ji přinutil z něj slízt, protože to neměl nikdy rád
"Příšrě mi nelži. Vím, že jsi tam byla celou dobu" poté se z hluboka nadechl "amatujete si na muže se jménem Carter Slade?" obě mu přikývly
"Ano, byl to velice obávaný čaroděj. Světově proslulý a vynikal převážně v lektvarech, mluvě se zvířaty a vlastních kouzlech"
"Správně, Anne. Byl prostě úžasný" pousmál se nepatrně, ale to postřehnout nemohly "věřil jsem, až do dneška, že před několika lety zemřel, když chránil naši matku"
"Cože? Carter Slade žije? Kde? Jak?" nevěřila mu ani jedna
"Carter je hrobník" odpověděl s výdechem
"Hrobník?" obořila se na něj nevěřícně Alexis
"Ano Alexias, hrobník. Celou dobu tu dělal hrobníka, aby nám byl na blízku a mohl kdykoli pomoci. Jen máma prý věděla, že žije"
"Fíha. A to jak zvládal? Vždyť byl skrz to odříznut od světa a všech lidí, co měl rád. Proč se tak rozhodl žít?"
"Jó holka, tak to nevím. Můžeme to od něj někdy zkusit zjistit"
"Kdy?" vyzvídala
"Ještě nevím. Ale až za nim půjdu, tak vás jednou vzít můžu"
"No super. A kdy tam chceš jít a kdy nás tam hodláš vzít?"
"Byl jsem tam jednou. Zkus být trpělivá, ano? Ta tvá zvědavost mi začíná vadit"
Na chvíli ji tím umlčel, ale po sléze ho zase začaly otravovat obě a chtěly, aby jim pověděl víc. Moc se jim to nedařilo. No, spíš se jim to nedařilo vůbec. Alan se jim omluvil a šel si lehnout.
"Chtěla jsem říct, že se chová zvláštně" prohlásila Anne, až zmizrl v patře "ale tohle je typickej Alan" povzdychla si "ovšem musím uznat, že dnes je obvzlášť netečnej"
"Já se mu dneska ani nedivím. Nebylo by ale marný, když by tu svou netečnost trochu omezil a byl i někdy milej" dodala Alexis "ale kdo ví, proč je takovej" mykla rameny a obě šly chvíli poté spát

Asi ve dvě v noci všechny vzbudila rana doprovázená podivným šramotem ozývajícím se zespod. Téměř zároveň vylezli všichni z pokojů i s hůlkama a šli dolů. Alan to šel prozkoumat samozřejmě první, protože by nenechal jít sestry před ním, když na ně má dávat pozor vzhledem k tomu, že je to jeho jediná rodina.
Potichu slezl dolů. Vypadal, že vůbec nemá strach, ale spíš byla pravda opačná
"Lumen" zamumlal tiše, aby si mohl svítit hůlkou na cestu. Šramot byl hlasitý a nepřestával. Sestry za ním šly jak ocásek, ale v bezpečné vzdálenosti se schovkama za každým možným rohem
Alan tiše prozkoumal kuchyň, ale nic tak nebylo. Když pak nahlídl do obýváku, spatřil tam rozbitej květináč. Otočil se k holkám a pomocí ukazováčku, opřeneho o rty, nazančil aby byly ticho a sám tam tiše vešel
Nikdo tam ale nebyl
Šel tedy dál, protože věděl, že tam někdo je. Slyšel ho, i cítil, a měl pocit, že ten zvuk zní jak vibrace, nebo vrnění
Bylo to silnější a silnější. Nejvíce to bylo slyšet u jeho křesla, kam bleskově posvítil, aby zjistil co tam je. Byla to jejich černá, Mainská mívalí kočka
"Mosey?" zamumlal překvapeně a na odpověď se mu dostalo mňouknutí "holky, to je Mosey. Vrátil se" jen co to dořekl přiběhly hned jak kulový blesk.
"Mosey!" zvolala Alexis, vzala si ho do náruče a začala se s ním mazlit. Když by si holky všímaly i Alana, tak by na jeho rtech viděly po několika letech slabý úsměv. A to dokonce i silnější, než když mluvil o Carterovi
Moseymu se to muchlání ale vůbec nelíbilo. Podrápal Alexis, i když jen trochu, aby se dostal z jejího náručí. Seskočil na zem a během několika vteřin seděl na Alanovu rameni
"Alane" zamumlala Alexis "podívej se. Za tu dobu co byl pryč si odvykl a chová se jak ty" ukázala mu svoje ruce
"Alan za nic nemůže. Vždyť byl Mosey pryč půl roku, ne-li dýl, tak se nediv že není zvyklej na tolik tvé lásky najednou" řekla Anne v momentě, kdy se Alan nadechoval, že něco řekne "a ty ruce se ti zahojí, už zítra nebudeš nic cítit" usmála se.
"Půjdu ho nakrmit" zamumlal Alan a i s Moseym na rameni odešel do kuchyně. Anne a Alexis si šly ještě lehnout, protože je ještě brzo na vstávání. Zhruba po hodině se k nim přidal i Alan a dal vrnícího kocoura Alexis do postele k nohám
"Mosey" mumlala Alexis tiše, po bráchově odchodu, a hladila Moseyho "chyběl jsi mi. Už tě nenchám nikdy odejít z tohoto domu. Tímto dávám svůj slib a přísahám, že tě budu chránit" po tomto už mohla jít v klidu spát. Ovšem už pak neviděla, že se Moseymu rozzářila špička ocásku a uši

I když se snažil Alan spát, tak mu to vůbec nešlo. Dělal pro to vše, ale události předešlého dne mu to už neumožňovaly. Stále přemýšlel nad tím, co slyšel od Cartera
"Několik dnů po mámině smrti se dostaneme do nebezpečí, na které nebudou stačit naše kouzelnické schopnosti" říkal si v duchu "co by to ale mohlo být? A proč na to nemáme stačit? Na to musím přijít. A to co nejdřív"
Sešel tiše dolů, aby holky nevzbudil. Cestou se stihl ještě převlíknout a všimnout si zvláštního světla vycházejícího z Alexisina pokoje, které ovšem zhaslo dřív, než stihl vzít za kliku, takže si šel dál po svých
Uvelebil se do svýho křesla, kde začal v knížkách hledat, při světle z jeho zůlky, nějaký info o pravděpodobnosti vyplnění se vize, která varuje před nebezpečím. Zjistil, že nemůže ale vůbec nic najít, ať hledá jak jen chce
"Knihovna. To je ono. Tam něco být musí, když víš, kde hledat. Ale teď tam nepolezu, počká to do rána. Nebo se spíš uvidí, jak mi to bude vycházet s holkama"