To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

Prolog

Líným, nevzrušeným krokem přešel až ke svému příteli. Položil mu ruce na ramena a chvíli jemnými pohyby prstů masíroval jeho ztuhlé svaly, než se naklonil, aby dobře viděl na tři obrazovky před sebou. „Jak to vypadá?"

Zack se pohodlněji opřel do křesla, až se opěrka zvrátila dozadu, jednou rukou si promnul oči a tu druhou pozvedl ze stolu, aby ukázal na prostřední monitor: „Zbývá mi jenom pár minut, ale brzy budeme mít všechno potvrzené. Stejně si myslím, že nezjistíme nic nového."

„Víš, co se říká. Dvakrát měř, jednou řež," odvětil zdánlivě klidným hlasem. Ustoupil od něj a opřel se rukama o masivní stůl. Očima těkal z monitoru na monitor, sledoval zelený načítací proužek a letmo přejel papíry se vším, o čem věděli, že je pravda, které ležely hned vedle pravé klávesnice. „Než to rozjedeme, musíme si být jistí. Žádná chyba, Zacku. Pracoval jsem na tom plánu osm let."

Osm dlouhých, útrpných let.

Nesměl si dovolit jedinou chybu.

Jeho pomsta musela být perfektní.

Čekal osm let, a přesto se těch několik posledních minut, kdy nahrávali informace a čekali na konečné potvrzení počítačem, zdálo více nervy drásajících než cokoli jiného. Aby snížil svou nervozitu, uchopil papíry do ruky a znova se začetl do poznámek, jež shromáždil. Nebyl hloupý, věděl, že technologie se dá snadno vystopovat. Bylo by od něj slabomyslné uchovávat všechny údaje v počítačích, když mohly být navzdory silnému zabezpečení napadeny, a proto se nebál používat papíry, které se v případě ohrožení celého plánu daly snáz zničit. A na rozdíl od digitálních dat, z popela papír neuměli obnovit.

„Tři," vyrušil ho Zackův hlas z rozjímání, a on okamžitě přesunul veškerou pozornost na obrazovku, „dva, jedna... jsem tam. Máme to. Máme to všechno."

Dychtivě se přikrčil v kolenou, aby lépe viděl, aby si byl jist, že jej nešálí zrak, a pak se rozesmál. Jeho radostný upřímný smích nesoucí podtón geniální šílenosti se rozléhal celou místností. „Měl jsem pravdu," hlesl, světle hnědé oči mu jiskřily vítězstvím. „Samozřejmě, že jsem měl pravdu."

Zack ho hravě políbil na líčko. „Jsi génius. Překvapuje tě, že jsi měl pravdu?"

Nebyla to otázka, na niž by měl odpovědět, a taky zůstala nezodpovězena. Jen se od něj odtáhl, věnuje svou plnou pozornost zpátky monitoru. Po tváři se mu rozlil žraločí úsměv. „Slíbil jsem Tonymu, že se nevidíme naposled. Přísahal jsem mu pomstu za to, jak mě zesměšnil. Nevěřil mi, nebral mě vážně, jako vždycky. Ale teď na to doplatí."

Konečně se z první fáze mohl přesunout do druhé. Už jen neplánoval, ne, dnešním dnem začal konat. Dnešním dnem plně započal svůj plán, rozpoutal útok, jenž Tonymu Starkovi zasadí takovou ránu, že už se z ní nevzpamatuje.

A on se nakonec zapíše do dějin jako muž, který zasadil nezlomnému Iron Manovi poslední ránu.

Kývl na Zacka, aby znova prošel zabezpečení veškerých souborů, a pak věnoval poslední pohled hnědookému klukovi s rozcuchanými vlasy, jenž se na něj zářivě usmíval z obrazovky, než se otočil na podpatku. Krok i postoj měl rázem jistější, hlavu držel vysoko zdviženou a z ramen jako by mu spadla neviditelná tíha, jíž s sebou dosavadní nejistota i nedočkavost přinášely.

Slíbil Starkovi pomstu, a taky svůj slib dodrží.

Jen trochu litoval, že na činy svého mentora doplatí nevinný Peter Parker.