Nechtěná

- 1 -

Procházela jsem zasněženým parkem a snažila se nemyslet na zimu,která mnou otřásala. Bradu jsem zavrtala do šály,jak nejvíce to šlo a ruce si mnula o sebe. 

Co vlastně dělám venku? Je Štědrý den,všichni mají být doma se svou rodinou,zdobit Vánoční stromek,zabíjet kapra,ti slabší obalovat kupované maso,zkrátka bych právě měla být doma,měla bych pověsit svou punčochu na krb a připravit sušenky a mléko pro Santu. Měla bych být nadšená z krásné Vánoční atmosféry a měla bych děkovat bohu za to,jak skvěle mi je na světě. Tohle všechno asi právě dělá polovina zeměkoule. V našem městě asi téměř všichni. Až na mě.

Moji rodiče jsou totiž tak povrchní a sobečtí,že se i na Štědrý ven hádají. Otec odešel ráno a zatímco jsme se snažili doma vytvořit alespoň trošku Vánoční atmosféru,on přišel a všechno zkazil. 

Při vzpomínce na mého otce,jak nakráčel do domu s lahví rumu v ruce a zlověstně po nás švihnul pohledem se mi nahrnuly slzy do očí. ,,Co to má znamenat?" rozkřičel se. ,,Připravujeme stromeček pro santu,"prohlásila jsem klidně.  ,,Tak pro santu." Ani se po mě nepodíval. Stále zíral jen na matku stojící v kuchyni s ustaraným pohledem ve tváři. ,,Johne není to přece nic špatného. Nic jsme neprovedli. Vždyť jsme normální lidi. Jsme rodina. Na Vánoce bychom měli být spolu," snažně spráskla dlaně k sobě a chlácholila ho. Otec ji neposlouchal,mrsknul s láhví o zeď a ta se rozletěla na několik kousků. Rozběhl se ke stromečku a shodil ho na zem. Začal dupat po skleněných ozdobách a nepřestával křičet. ,,Zavři se v ložnici," vzhlédla ke mně máma se slzami v očích a já pochopila. Věděla jsem,co bude následovat. Je jedno,jestli se to stane teď,nebo o pár minut,nebo třeba i hodin později,stane se to,co vždycky. 

Můj otec má vážný problém s alkoholem. A ne jen s ním. Před pár měsíci prohrál peníze,které společně spořili na nájemné v automatech. Aby mohl zaplatit nájem,napůjčoval si od několika lichvářů. Potom začal pít. Jelikož utrácel za alkohol,neměl na to,aby platil půjčky. Z domu nás vystěhovali a my teď bydlíme v plesnivém starém domě po otcových prarodičích. Je tu zima,málokdy teče teplá voda... Aby toho nebylo málo,všechno dává za vinu mamce,protože nepracuje. Několikrát za den ji uhodí,klidně i přede mnou. Aby ne,už kolikrát vstáhnul ruku i na mě...

Otřela jsem si slzy  stékající mi po tváři. Zahleděla jsem se výlohy jednoho z obchodů a upravila se. Tašku,ve které jsem si sebou nesla pár věcí,jsem si posunula dál na rameno a vkročila do baru. Měla jsem tu schůzku. 

,,Dobrý den,mám se tu sejít s jedním pánem,ale nevím,jak se jmenuje," řekla jsem trošku rozpačitě servírce za pultem. ,,Jsem tu kvůli pracovnímu pohovoru." ,,Asi myslíte pana Steela. Posaďte se,přijde během chvíle," přívětivě se usmála a ukázala mi na odlehlý stůl vedle klavíru.

Čekala jsem opravdu "jen chvíli". Nechápu,že se chlapi musí pořád tak loudat. Když se vedle mě asi po půl hodině čekání ozvalo ,,David Steel,těší mě" nestačila jsem zírat. Nade mnou stál přívětivý mladý muž s delšími vousy a s vlasy vyčesanými nahoru a natahoval ke mně ruku. ,,Do-dobrý den," řekla jsem a s otevřenou pusou mu podala ruku. ,,Jste tu kvůli práci,nebo se pletu?" zřejmě ho můj údiv vyvedl z míry. ,,Ano jsem. Promiňte,jsem trošku...nervózní." Spíš jsem byla zaskočená a (příjěmně) překvapená. 

,,Tak tedy,jak Vás můžu oslovovat?" 
,,Jmenuji se Bonnie Tylerová a prosím,tykejte mi. Na vykání ani nemám věk," prohlásila jsem suše a sklopila oči. Když jsme se odvážila vzhlédnout k němu,uviděla jsme na jeho tváři udivený výraz. ,,Nemáte...nemáš věk?" 

,,Ještě nejsem plnoletá. Je mi 17."

,,Ou. Tak to jsem nečekal," rozpačitě zamrkal a zapálil si cigaretu. 

,,Promiňte,já vám to nechtěla říkat po telefonu,protože by jste mě určitě odmítl,ale já práci potřebuju a opravdu o ní stojím!" snažila jsem se ho přesvědčit.

,,Bonnie,ty to asi nechápeš. Nejde o obyčejnou práci..."

,,Jsem pracovitá. Opravdu. Jsem schopná ráno brzy vstávat a chodit spát pozdě jen abych dokončila vše co mám. Přísahám,že moje práce je precizní a kvalitní,ale nejsem žádný louda...-"

,,To stačí,Bonnie. Věřím ti. Tenhle druh práce ale není úplně...legální," řekl a významně se na mě zahleděl. Potáhl si z cigarety a rozhostilo se ticho. 
,,Udělám cokoliv," vypadlo ze mě po chvíli rozmýšlení. Domů už se nevrátím. NIKDY. Nic mě nepřinutí se tam vrátit. Chci se postavit na vlastní nohy. 

Když jsem v novinách četla Davidův inzerát,stálo tam,že zaměstnankyně dostanou firemní bydlení za minimální poplatek a taky příspěvek na školné. Když jsem došla až k větě "nabízím výborné finanční ohodnocení",neváhala jsem. Davide,já chci tu práci!

,,Cokoliv? Takový holky mám rád. Jsi nebojácná Bonnie. Odvaha se ti bude v při práci hodit," mrkl na mě a zazubil se. ,,Nuže,podepišme nejdřív smlouvu a potom se domluvíme."

Z kufříku,který si přinesl sebou vyndal štos papírů a taky obálku,o které mi později prozradil,že jejím obsahem jsou peníze,které jsou pro mě a slouží,jako záloha. Zřejmě se bál,abych necouvla,až se dozvím,o co jde. Ale já se vážně ničeho nebojím.

Papíry jsem ani nečetla a okamžitě jsem každý na konci řádku podškrtla svým podpisem. David mi předal obálku. Strčila jsem ji pod stůl a nenápadně do ní nakoukla. Když jsme její obsah uviděla a přepočítala,vytřeštila jsem oči. Bylo v ní 500 dolarů. Okamžitě jsem obálku strčila hluboko do tašky.

,,Jsem ochotný ti za tvou práci dobře zaplatit,Bonnie,když ty budeš ochotná spolupracovat a vykonávat práci tak,jak se po tobě bude žádat a jak jsi slibovala. Nebudeš mít privilegia jen proto,že jsi nezletilá," řekl přísně. Za chvíli ale napětí povolilo. Vstal od stolu,servírce nechal dost velké spropitné a zaplatil i za mě. Líbil se mi. Nejen,že byl sexy a k nakousnutí,ale byl to i gentlman. Něco mi ale říkalo,že on skrývá víc,než dává najevo.

,,Pojeďme se podívat do mého podniku. Do tvého nového domova."