Kamarád z blázince

Kapitola 3

Už uběhl skoro měsíc od té doby, co mě sem vzali. Chodím sem každý den a pořád mě to baví. Stále je zde spousta práce ať už té zábavné, jako práce s pacienty, nebo té nudné, například uklízení. Jediné co mi vadí je, že jsem už nespatřila toho kluka. Doufám, že ho nepustili. Jo, takhle to zní sobecky, ale neříkám to proto, že bych nechtěla, aby se uzdravil, jenom bych ho už asi nikdy neviděla, avšak pokud je stále tady,moje šance jsou vysoké. No nic, dneska mám službu na úklid, takže si jdu do komory pro kýbl a hadr a jde se vytírat. Ještě jsem se ujistila, že mám v kapse klíče a se všemi těmi věcmi na uklízení jsem vyrazila k budově se společenskou místností číslo 2 ( značka>pro hudebníky), kam je přístup až od dvou hodin. Ale jen co jsem se přiblížila, uslyšela jsem tiše hrát klavír. V uších mi zněla melancholická, ale stejně nádherná skladba. Protože už jsem určité zkušenosti získala, nevolala jsem nikoho na pomoc a rozhodla jsem se, že pacienta nebo pacientku zvládnu sama. Kýbl jsem položila před dveřmi a ty jsem otevřela. Pohlédla jsem do rohu, kde stál klavír a spatřila jsem ho. Ty jeho blonďaté vlasy a úžasné tělo, které bylo skryto pod volným trikem a džínami. Zatajila jsem dech. Najednou přestal hrát a otočil se. Já se hrozně lekla, a vzhledem k tomu, jak jsem se styděla jsem zčervenala jako rak. Potom promluvil, měl hluboký zvučný hlas, pro mé uši pohlazení: "Omlouvám se, už se balím. Jen jsem šel kolem a všiml jsem si otevřených dveří. Miluju hudbu a skládám a nemohl jsem odolat touze zahrát si tady. " Panebože on je tak milej, rozplývala jsem se v duchu, ale pak jsem se okřikla. Ježíši, musim říct nějakou rozumnou odpověď. "To je v pořádku. Přišla jsem tady uklidit. A..." na chvíli jsem se zadrhla, ale pak jsem to řekla: " Hraješ fakt krásně..." postřehla jsem, jak se trochu zarazil a blýsklo se mu v očích: "Díky. Pojď, sedni si sem. Chceš ještě něco zahrát? " usmál se. Hlavou mi proběhla myšlenka, že to není vůbec dobrý nápad, správně bych ho měla odvést na jeho pokoj, ale touha slyšet jeho hraní a pozorovat ho, byla příliš silná. Tak jsem si sedla:" Jo, to by bylo super" tentokrát jsem se usmála já, ačkoliv to byl velmi nervózní úsměv. Spustil. Ze začátku, byla jeho hra klidná, romantická, ale druhá část byla přesný opak. Sledovala jsem ho a úplně jsem zapomněla na všechno ostatní.

Z transu mě probral jeho hlas, upíral na mě pohled a já tupě hleděla do jeho nádherných modrých očí. "Hmm, tak co?" "Nádhera" zašeptala jsem já. Potom jsem si vzpomněla, kde jsem. "Hele, nejradši bych tě tu poslouchala donekonečna, ale...vážně to tu musím poklidit, jinak mě vyhodí." achjo, jsem fakt trapná. "No dobře, nechci ti dělat problémy. Kdyžtak, bydlím v pavilonu 18, taky by to tam bylo potřeba uklidit." spiklenecky na mě mrknul, " tak zatím" a vtisknul mi letmý polibek na čelo, usmál se a zmizel. Já za ním jenom zůstala stát s otevřenou pusou.

Celý den jsem si v hlavě přehrávala jeho hraní a tu pusu. "Hm, jako začátek dobrý" pomyslela jsem si s úšklebkem. Alespoň mám jistotu, že mu nejsem úplně jedno. Ještě večer jsem z toho byla odvařená a nemohla jsem se dočkat dalšího setkání.