Tak co, jak jde život?

Nešťastná náhoda

Marinette

Seděla jsem v lavici, hlavu podepřenou rukou a neposlouchala výklad učitelky Mendělejevové. Pomalu jsem usínala.
"Marinette! Dávej pozor!" zařvala na mě od katedry a přerušila začínající sen. Ospale jsem otevřela oči a podívala se do jejich očí plném hněvu. "Co jsem teď říkala?"
"Ehh....no...říkala jste....něco....velice..." měla jsem chuť říct nudného, ale ovládla jsem se.
"Zajímavého....."
"Takže nevíš!" řekla vítězoslavně.
"Za trest uděláš referát na téma shlukování atomových částic. Minimálně dvě A4 do zítra. Ráno mi ho přines do kabinetu." Zle jsem se na ni podívala, ale přesto jsem kývla.

"Teda kočko, co s tebou dnes je?" zeptala se Alya.
"Jen si moje milovaná sestra Chloé pouštěla hudbu hodně nahlas a hodně dlouho."
"Aha, stejně bych do ní neřekla, že dokáže být tak protivná." Podívala jsem se na ni. Byla v hloučku svých nejlepších kamarádů Sabriny, Alix, Nina a Kima. Všichni se něčemu smáli. Kdybych ji neznala tak dobře věřila bych jí ty její intriky. Ale po čtrnácti letech společného soužití jsem ji znala skrz naskrz. Povzdechla jsem si.
"To nikdo. Dokáže se hrozně přetvařovat. Ráno si stěžovala, že já jsem si pouštěla nahlas hudbu a ona nemohla spát! Rodiče jí to uvěřili, takže teď mám domácí vězení já místo ní."
"Ne! Takže ten koncert se ruší?" přikývla jsem. Měly jsme dnes jít na koncert Jageda Stonea, lístky jsme sháněly hrozně těžko, ale rodiče to nezajímalo! Vlastně jsem jim byla úplně ukradená. Chloé milovali. Pořád Cholé sem a Chloé tam a proč nejsi tak milá jako Chloé? Jsme sice dvojčata, ale podobné si nejsme ani trochu. Po škole jsem šla domů a pustila se do blbého referátu. Zatímco Chloé si šla na koncert za můj lístek. Jak já ji nenávidím.

Ráno bylo jako každé jiné. Cesta do školy pořád stejná, ale když jsem přišla ke škole visel tam černý prapor. "Co se stalo?" zeptala jsem se Alyi. "Zemřela Mendělejevová, včera odpoledne. Vyšetřuje to policie."
"Ou, počkej.... Takže jsem ten referát dělala celý odpoledne zcela zbytečně?!" kývla.
"Jako vážně?!!" řvala jsem, že mě musela slyšet půlka Paříže.
"Ona mi dá referát a pak si kliďánko umře??!! Nemohla s tím počkat aspoň jeden den?! Nebo lépe ao den dřív?!"
Všichni se na mě dívali a zahlédla jsem Chloé jak rudne vzteky a něco vykládá ostatním. Předpokládám něco v tom smyslu, že jsem psychicky narušená.
"To bude dobré Mari, dáš ho Bustierové..." Neposlouchala jsem ji. Možná má pravdu, ale já to nechtěla slyšet.
Dýchala jsem mělce a přerývavě. Možná mi jí bylo i trochu líto. Ne! Chovala se k tobě jako k...psovi. Přesně tak. Jako k psovi.
A teď se za své činy škvaří v pekle.
Ta myšlenka se mi zalíbila a začala jsem ji rozvíjet. Mendělejevová sedí v obrovském černém kotli ve kterém je pochybná tekutina. Čerti, satani a další zlé bytosti ji přikazují, že musí zjistit, co to je za kapalinu a potom umíchat protilátku, nebo se tam uvaří. Učitelka naříká a křičí. Kvůli páře se jí pořád zamlžují brýle, ale bez nich nic nevidí, takže je pořád čistí rukávem mokrého pláště a nasazuje zpět na nos. Potom si bere do ruky papír kroutící se žárem, v ruce propisku, jejíž konec okusuje. Dívá se na naškrabamé vzorečky, ale neví jak pokračovat. Myšlení jí ztěžuje fakt, že se vaří a teplota stále stoupá. Pokouší se uvažovat logicky, ale nedaří se jí to. Z dýmu dostává záchvat kašle a upouští tužku do útrob kotle. Ví, že ji už nemá šanci nikdy najít a prosí čerty o další. Ti ji podají husí brk a praví, že musí psát vlastní krví. Ona se píchne do prstu, zanaříká a počítá, přemýšlí, uvažuje, řve a vříská dál. Čerti a ti ostatní mezitím postavají kolem ní a pochechtavají se. Občas někdo přiloží kládu, které slouží místo polénka, ti by totiž bylo moc malé.
S těmito myšlenkami jsem se vydala na hodinu francouzštiny.

Po dlouhé době se nám podařilo vydat první kapitolu této knížky. Vůbec netušíme, jak pravidelně se kapitoly budou vydávat, ale vzhledem k této situaci by to nemělo trvat dlouho.
Pište, prosím, do komentářů, jak se vám zatím příběh líbí či nelíbí. Samozřejmě můžete psát jakékoli připomínky, otázky atd. Budeme rády i za negativní komentáře. Doufáme, že vám tato kniha přinese alespoň nějaké pobavení a třeba vám pomůže se z karantény úplně nezcvoknou.
Zatím se loučí
Ctenarkaxxl a Cita222