Možná jsi právě ty, jeden ze Stracenců.
Většinou jsme si prošli několika lety deprese, ale i přes sebevražedné myšlenky jsme si to v té době nepřipustily. Když jsme byli na dně, nikdo nám nepomohl, ba naopak. Většinou všichni vše zhoršili. Celý náš svět se rozpadl. Každý den, psychická bolest kterou dovedla přehlušit jen fyzická.. Někteří z nás, začali slyšet hlasy, říkající slova nenávisti proti ostatním, mluvící o pomstě.. O krvavé pomstě. Rok po tom, už většina hlasy neslyší.. Jen jeden, a to vzácně. Nakonec jsme se vyvinuli do.. Něčeho, čemu se asi nedá říkat ani člověk..?
Napůl psychopat, ze čtvrti zlomená osoba a z druhé čtvrtiny šílenec.
Bavíme se lámáním srdcí, jedna z mála věcí která nás dělá šťastnými. Necítíme lítost (jen nad sebou, a to vzácně), neděsí nás krev a násilí. I přesto jsou někteří z nás paranoidní.. (a spí s nožem pod polštářem.. Jako já.. Ehm..)
Rádi lžeme, a manipulujeme s lidma. Jsme materialisti, vysmíváme se frázím : „jdi za svým srdcem" nebo „láska je to nejlepší, co může člověka potkat. " ne, vážně. To jsou fakt píčoviny. Naval prachy a můžu předstírat že tě miluju. (DONUTÍM TĚ NAPSAT DO ZÁVĚTI ŽE VŠECHNY PENÍZE ODKAZUJEŠ MĚ, A PAK SE TĚ ZBAVÍM)
Tohle byla Psychopatická polovina.
Nevěříme v lidstvo. Tak trochu mrtvý uvnitř. Uvězněni v hnusném šedém životě bez barev, chtějící brečet protože už nemají sílu se znovu pokoušet něco změnit (ale naopak jsme vše ještě zhoršili) ale všechny slzy již vybrečeli. Chtějí křičet, ale nemůžou. Chtějí být volný, ale jsou v kleci. Chtějí dýchat, avšak něco je svírá kolem hrudníku a dusí je. Vnitřně umíráme/jsme mrtví
Tohle byla čtvrtina zlomené osobnosti.
Smějeme se nad násilím. Nad smrtí. Líbí se nám to. Moc. Krev. Chceme vidět krev. Na zdi.. Na zemi... Krev z mrtvých těl.. Chceme to vidět.. A to moc. Chceme někoho umučit k smrti, a u toho se smát. Možná si říkáš, že je to to samé jako naše Psychopatická část.. Ale není. Ta není.. Vražedná... Alespoň ne tak moc. Občas dostaneme záchvat vzteku.. Napřed se nám začnou třást ruce.. Začneme chtít někomu ublížit.. A moc. Ale většinou se nějakým způsobem udržíme, a místo toho si začneme představovat jak někoho mučíme... Dlouze.. A.. Bolestivě.. Z nějakého důvodu se začneme smát. (já znám holku, co se při pomyšlení na smrt začne šíleně usmívat.. No, buď se Smějeme, nebo usmíváme.)
Tohle byla šílená čtvrtina.
Vždy mě zajímalo, co jsem. Dokuď jsem to nezjistilo, nebylo.. Nebylo jsem kompletní. To, že jsem tohle napsalo mi hodně pomohlo si urovnat myšlenky.. Nikdy jsem nikde nenašlo, co jsem. KDO jsem. Když nemůžeš najít správnou cestu pro sebe, vytvoř si jí.
Je někdo také ztracenec?
Je nás víc?
