Neodcházej! /FF Marcus and Martinus

$1$

,,Katelin, Katelin stůjte, potřebuji s vámi mluvit!" Volal na mě až z druhého konce chodby můj nadřízený.

,,Co pak potřebujete?" Otočila jsem se k němu a čekala až se vydýchá. ,,Potřebuji, aby jsi v pátek zaskočila za Annie. Jde neplánovaně k doktorovi a není nikdo kdo by šel místo ní."
Vychrlil na mě a stále ještě vydýchával ty úmorné schody.

,,Ale to nejde." Zakročila jsem okamžitě. ,,Já v pátek nemůžu. Mám už plány, mám školu a spousty zkoušek a..."
,,Mě to nezajímá. Když chceš studovat nemáš chodit do práce, Tvou povinností je splnit pracovní docházku, takže si to nějak zařiď, ale v pátek tady budeš." Utnul mě, otočil se na podpatku a kračel si to zpět do své kanceláře.

On je ten nejhorší šéf na světě. Nejen, že tady musím být téměř nonstop, protože nejsou lidi, a tak se nemůžu učit na zkoušky, ale on mi už neumožňuje na ty zkoušky ani jít. Tlustoprd jeden.

Rozhodla jsem se tím teď nezabívat a jít dál dělat svou práci. Dnes ráno sem přivezli muže. Marcus Gunnarsen, 24 let. Je po autonehodě a má vážně poraněné nohy. Přiřadili mi ho abych s ním pravidelně rehabilitovala a pokud možno udělala co nejvíce proto, aby neochrnul úplně.

Došla jsem až k pokoji 26 a bez ťukání vlezla dovnitř. Ležel na posteli, ruce měl natažené podél těla a díval se do stropu. Když jsem vešla do pokoje ani se nehnul.

Přesunula jsem si židli k jeho posteli a jen tak potichu seděla a čekala na jeho reakci. Když se dlouho nic nedělo začala jsem mluvit já.

,,Dobrý den" pozdravila jsem ho a opět čekala na odezvu, ale marně

,,Jmenuji Katelin Stephenson a jsem tu abych s vámi pravidelně rehabilitovala po dobu čtyř měsíců nebo, alespoň dokud to bude nezbytné." Představila jsem se, ale on opět nic neodpovídal. Už mě to začínalo celkem štvát.

,,A vy na mě nemáte žádné otázky?"
Zeptala jsem se i když jsem předem znala zápornou odpověď.

A taky že jo. Když se dlouho nic nedělo rozhodla jsem se to vzdát a začala se pomalu zvedat k odchodu.

,,Budu moct chodit?"
Zamumlal najednou něco, čemu jsem moc nerozuměla, ale stále se ani nehnul.

,,Prosím, co jste říkal?"

,,Budu. Moct. Ještě. Někdy. Chodit?" Řekl už celkem hodně nahlas a podíval se mi do očí. V tu chvíli mi z něj šel mráz po zádech. V jeho temných očích byl vztek, smutek a bezmoc. Nejednou mě přepadl strach a trošku lítost.

,,N..no víte vy, vy jste utrpěl vážnou autonehodu a...a..." Na chvíli jsem se odmlčela
Nevěděla jsem co říct. Nechtěla jsem mu předem brát naději na to, že už se nikdy nepostaví, ale slíbit jsem mu to taky nemohla.

,,To nikdo neví." Řekla jsem nakonec tak tiše, že to skoro nemohl ani slyšet, ale slyšel.

Útočil svůj pohled zpět na strop a opět zarytě mlčel.

,,Nemůžete to takhle předem vzdát. Vždyť vy by jste přeci měl být šťastný, že žijete." Snažila jsem se ho nějak povzbudit, ale k ničemu to nebylo.

,,A k čemu mi to je když budu do smrti mrzák? Nebudu moct nic, budu jako malý mimino, který je odkázaný jen na pomoc ostatních."
Zařval až jsem nadskočila.

,,Vaši blízcí vám se vším jistě pomohou." Řekla jsem poslední větu, když už mi bylo jasné, že s panem Gunnarsenem to nebude tak jednoduché. Když bylo opět dlouho ticho rozhodla jsem se proto dát mu dnes už pokoj a jít se podívat na mého dalšího pacienta.

Jmenuje se Jane, je to gimnastka, tedy spíš bývala. Na jednom vystoupení ji uklouzly nohy při skoku a ona spadla a poranila si páteř.

Dnes už chodí s pomocí, ale trvalo roky než se opět postavila.
,,Ahoj Katelin"pozdravila mě Jane, sedíc na svém vozíčku, když jsem vešla do tělocvičny. Je to taková velká místnost kde jsou dřevěné tyče připevněné ke zdím, tak aby se jich mohli pacienti při  chůzi  držet. A pak je tu spousta rehabilitačních pomůcek.

,,Ahoj" pozdravila jsem Jane nazpět a přešla až k ní.

,,Tak co, jak se vede" zeptala jsem se jí při čemž jsem ji pomáhala vstát.

,,Dá se to. Pravidelně zkouším ty cviky co jsi mi nedávno ukázala a docela to pomáhá. Už jsem úplně vysadila spoustu léků na bolest, už to nebolí."

,,Výborné, ale i tak buď opatrná. Vysazuj je postupně a o všem se raď s doktorem, ať to neskončí špatně."
Upozornila jsem ji a pomohla ji se chytit se těch tyčí.

Strávili jsme tam celý zbytek dne. Pořád chodila z jednoho konce místnosti na druhý, nebo odpočívala, nebo posilovala. Vyprávěla jsem ji taky o svém novém pacientovi, se kterým to nebude tak jednoduché jako s ní. Ona ač byla poměrně dost mladá a zdálo se,  že nebude chodit, tak se stejně nevzdala jako on. Řekl, že chodit nikdy nebude, vzdal to, to ona nikdy neudělala a to na tom byla mnohem hůře než on. A hele, chodí a on taky bude chodit to si slibuju.

...

,,Jsem doma!" zakřičela jsem, když jsem vešla domů. Daniel už byl roztažený na pohovce a jedl MOJE nachos. ,,Hej ty jsou moje" vykřikla jsem po něm hned jak jsem ho zahlédla.
,,Co je tvoje to je naše ne?" Zahuhla a usmál se na mě. Nechala jsem to být a svalil se vedle něj na gauč.

,,Náročný den?" Zeptal se a neobtěžoval se zvednout oči od televize.
,,Ani moc ne, většinu dne jsem byla s Jane, spíš se trochu bojím co bude zítra."

,,Co pak bude zítra?" Podíval se mi do očí a zároveň mě hladil po zádech.

,,Přiřadili mi nového pána, Marcus, který absolutně odmítá spolupracovat a téměř nemluví." postěžovala jsem si svému milovanému.

,,Neboj ty to zvládneš, jsi ta nejlepší doktorka jakou znám." Usmál se na mě nad čímž jsem se také pousmala a pak na chvili zavřela oči, až jsem úplně usnula.