Internát

16. část

Elizabeth

Došla jsem si na záchod a pak mě napadlo, že je nejvyšší čas opět se dát do hledání tajných chodeb - ještě stále jsem nevzdala naději, že nějakou najdu. A navíc jsem potřebovala nějak zabít čas. Agness jsem zanechala v hodovní síni - zrovna se blížila k zosobněnému maléru, Mattewovi. Napřahovala se, že ho plácne do zad. Ani na chvíli jsem nezalitovala, že jsem odešla. Někdo by možná řekl, že nechat nejlepší kamarádku ve štychu je trochu sobecké, ale kdybych si mohla vsadit, kdo z těch dvou to setkání přežije, rozhodně bych sázela na Ag.

Nahlas jsem se zasmála a v duchu si za to hned vyčinila. Tady je všechno slyšet až moc, chodby vytvářejí hroznou ozvěnu.

Po chvíli jsem se začala obávat, že jsem se tu ztratila. Určitě jsem se dostala do části hradu, kam studenti moc často nezabloudí, napadlo mě, když jsem procházela temnou chodbou osvětlenou pouze mihotajícími se plameny loučí na stěnách. Začínala mi být zima a mé oči si ne a ne uvyknout na šero. Vpravo ode mě se vynořila silueta dveří, ale já neměla sebemenší chuť pokusit se vejít. Chuť na dobrodružství mě s příchodem strachu přešla.

Najednou jsem uslyšela nějaké divné zvuky a začala se doopravdy bát. Co když tu narazím na nějaké hradní strašidlo? Na děvečku z kuchyně, která zkazila večeři a za trest ji zazdili v hradních sklepeních?

Ale pak se zpoza rohu vynořil Alex a já byla tak ráda, že vidím člověka z masa a kostí, že jsem se rozběhla přímo k němu, neodvažujíc se ohlédnout zpět do temného úseku chodby. To ale byla chyba, jak jsem vzápětí zjistila.

Ze stopu kapala voda a vytvářela na zemi kaluž, které jsem si samozřejmě nevšimla. Ještě jsem zaslechla, jak Alex volá "Pozor, tam je...", ale doříct to nestačil. Podjely mi nohy a jak široká tak dlouhá jsem sebou švihla na záda, až mi v nich hrozivě luplo. Zkusila jsem se postavit, ale z kříže mi vystřelila prudká bolest a já zasténala - z části z bolesti a z části nad trapností situace.

Alex ke mně přispěchal a klekl si vedle mě. Pokusil se mi pomoct na nohy, ale odmítla jsem se pohnout. Sebemenší pohyb mi totiž způsoboval nevýslovnou bolest. 

"Chtěl jsem se tě varovat, ale už bylo pozdě," řekl trochu vyčítavě. "Děláš si srandu, že mě teď budeš dělat přednášky, že jo?" procedila jsem skrz zuby zatnuté bolestí. "Ježiš, to ne, promiň," neohrabaně se omluvil a zajel si rukou do vlasů.

Pak nastala chvíle trapného oboustranného mlčení.

Jak jsem tak ležela na té kamenné zemi v kaluži vody, začínala jsem se třást zimou. Alex si toho všiml a zamyslel se. "Teď tě zvednu, ano?" řekl po chvíli. "Cože?" podivila jsem se, ale to už si mě zvedl do náručí a rozešel se od oné osudné kaluže pryč. "Hned mě polož," zaprotestovala jsem vlažně, ale ve skrytu duše jsem věděla, že to ve skutečnosti nechci. Že chci, aby mě držel už navždy.

"Nevrť se, bude tě to akorát víc bolet," zašeptal velice blízko mého ucha a mě naskočila husí kůže. Abych pravdu řekla, na bolest jsem v tu chvíli vůbec nepomyslela.

Pak ta chvíle ale pominula. Alex se se mnou totiž vydal po schodech do věže. "My nejdeme na ošetřovnu?" podivila jsem se. "To, že jsi spadla byla moje chyba, a já nechci, aby si o tobě ostatní pomysleli, že jsi nešika, nebo tak něco," prohodil tak napůl úst a ve mě nad tím projevem jeho pozornosti poskočilo srdce.

Po pár bolestných minutách jsme došli na vrcholek schodiště a já s překvapením a nemalým pohoršením zjistila, že mě donesl do chlapecké věže. V tom rozrušení jsem si asi nevšimla, že jdeme opačným směrem - nebo jsem se tu zatím zas až tak dobře nevyznala.

"Tak moment! Tohle jsme si nedomluvili!" namítla jsem. "Kam mě to neseš?"

"Ošetřím tě ve svém pokoji," prohodil nepřítomně můj zachránce i únosce v jednom a rozrazil dveře do pokoje, kde přebýval spolu s Mattewem. Byl tam hrozný nepořádek - na zemi se válely ponožky a dvě židle byly ověšené tričky.

Posadil mě na postel a vylovil ze svého nočního stolku nějaké mazání.

"Ukaž, podívám se ti na ta záda," nabídl se a chtěl mi převléknout tričko přes hlavu. "Tak, a je to tu zas!" vykřikla jsem. "To se vy, kluci z tohohle pokoje, nedokážete ovládnout? Přestaň mě svlíkat!"

Alex odtáhl ruku od mého svrchního dílu oblečení a stáhl se na druhý konec postele. 

Povzdychla jsem si. "Otoč se," nařídila jsem mu a on mě překvapivě poslechl, i když s malým zmateným zaváháním. Rychle jsem se vysvobodila z trička a přitiskla si ho na hruď.

Pokusila jsem se sebrat Alexovi krém z ruky, ale ten se nedal, otočil se a změřil si mě pohledem od pasu až po kořínky vlasů.

Mírně se pro sebe usmál. "Ne, ne," poznamenal, "to nech na mě." Neochotně jsem mu nastavila záda a on mi na ně rozetřel chladivou mast. Sem tam jsem sykla bolestí, jak mi jeho prsty putovaly po páteři, ale jinak jsem se nedokázala soustředit na nic jiného kromě těch míst, kde se setkávala má obnažená kůže s jeho prsty. 

Když byl s ošetřováním hotov, tak si prohlédl své dílo a souhlasně kývl. "To by mělo stačit." Pak, jako kdyby si uvědomil, že chci, aby se opět otočil, abych si mohla navléknout své tričko, si svékl svoje a podal mi ho. "Tak, teď se od tvé krásné tvářičky nemusím odvracet a ty přitom zůstaneš neposkvrněná," zažertoval. Pokrčila jsem rameny a s díky jsem tričko přijala. Nemohla jsem si nechat ujít jedinou příležitost zmocnit se inventáře jeho šatníku. 

Oblékla jsem si ho a nenápadně přičichla. Nevonělo jako nic, co jsem doposud poznala. Byla to směs osvěžujících tónů se sladkým nádechem, připomínajících exotickou vůni horkých arabských nocí. Ale v Arábii jsem nikdy nebyla, takže moje myšlenka nedávala žádný smysl - což jsem okamžitě přičetla svým rozbouřeným hormonům.

Otočila jsem se zpět na něj a usmála se. On mi úsměv váhavě oplatil a stiskl mi ruku.

Zrovna v tu chvíli se rozrazily dveře a do místnosti přiběhl Mattew.  Rychle jsem Alexe pustila a odsedla si.

"Alexi! Tomu neuvěříš! Já vyprankoval..." Ale větu nedokončil. Zastavil se na místě a zíral na nás. "Co to ksakru...!?" vypadlo z něj. Pak se ale ďábelsky usmál, blýskl zuby a pomalu z místnosti opět vycouval. Když byl na prahu, tak se uklonil, poznamenal "To budou děcka zírat!" a zavřel dveře.

Po jeho odchodu se Alex  začal chovat trošku roztržitě. Skoro jako kdyby se mě snažil co nejrychleji dostat ze svého pokoje. Dotklo se mě to a nerozuměla jsem tomu, ale nakonec jsem mu vyhověla.

Mattew si to co viděl určitě nenechá pro sebe, napadlo mě, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašila a shrbeně se vydala dolů ze schodů, sykajíc při každém kroku.

Tentokrát jsem to vzala jiným křídlem, abych se pojistila, že se mi nepřihodí na tom samém místě ještě něco dalšího. Rozhodla jsem se ještě zajít k uklízečkám do brlohu (jak se ve studentské mluvě nazývala část zámku, kde měly pokoje) a říct jim o té kaluži.

Ale i když už tam nebude, stejně na ni a na to, co se stalo díky ní, budu vzpomínat.

Bezmyšlenkovitě jsem si pobrukovala a v žaludku se mi rozhořelo tisíce řeřavých uhlíků.

Tramtadadá! A je tu další kapitola, lidi. Potlesk, prosím!

LillyandElle