To hrdinové dělají (Iron Dad & Spiderson)

4. kapitola

Když se probudil poprvé, nebyl zcela při vědomí. Mysl měl zahalenou v mlze a nemohl se hýbat, ale cítil, jak jeho zrychlený metabolismus bojuje o nadvládu nad svým vlastním tělem.

S dezorientací a neschopností pohybu by se ještě dokázal vypořádat. Ostatně, nebylo to poprvé, co se probudil, aniž by věděl, kde přesně je, stejně jako to nebylo poprvé, co ho něčím nadopovali, ačkoli předtím se většinou jednalo o léky proti bolesti, ne drogy.

Ale to nejhorší na celé téhle situaci byl jeho šestý smysl. Jeho pavoučí smysly mu křičely v hlavě, dožadovaly se jeho pozornosti, prodíraly se skrz mlhu a neustále opakovaly, že je v nebezpečí a že je něco hodně špatně.

Ještě aby něco nebylo špatně, když ho unesli.

Sotva se tahle myšlenka protlačila do popředí a plně mu došel její smysl, zadrhl se mu dech, prudce otevřel oči a vymrštil se dopředu.

Nebo by to alespoň udělal, nebýt těch zatracených drog a tlaku na jeho zápěstí i kotnících.

Místo toho jen malátně zasténal a pomalu, téměř pateticky, zamrkal. Dobrá zpráva byla, že ho nečekalo žádné přehnaně ostré světlo, jež by ublížilo jeho citlivým očím, ale v šeru, které ho obklopovalo, toho také moc neviděl.

Znova zamrkal ve snaze zahnat malátnost, která se ho stále pokoušela zmocnit, a rozhlédl se okolo. Nacházel se v nějaké obrovské místnosti s šedými stěnami s masivními dveřmi na konci. Neviděl žádný nábytek kromě kovové židle, k níž byl připoutaný. 

Jakmile usoudil, že z okolí nezjistí nic dalšího, pokusil se zaměřit na sebe. Nespokojeně zafuněl, když zjistil, že na sobě nemá oblek ani masku, a navíc byl bez trika, takže doufat, že mu nechali metače, bylo zbytečné. Jediné, co na sobě měl, byly černé tepláky, a on svým únoscům navzdory zděšení, že ho viděli bez masky a znali tak jeho identitu, v duchu poděkoval, protože alespoň ho nenechali úplně nahého.

Sjel pohledem po svých rukou, kde našel důvod, proč se ze židle nemohl zvednout. Přesně jak předpokládal, byl k židli připoutaný kovovými pouty, jež mu obepínaly kotníky i zápěstí. Měl štěstí, že mu nezajistili i stehna, protože takhle se mohl alespoň trochu hýbat.

Chvíli jen zíral na pouta ve snaze vymyslet, co teď. Mozek bojoval s drogami v jeho krvi a zdálo se, že vyhrává, protože nebylo tak těžké si vzpomenout, že jedna z jeho schopností je supersíla. Zvládl ohýbat železo, z těch pout by se mohl dostat.

Napjal se, připraven nečekaně vystřelit, aby na kov působil co největším tlakem, když se ode dveří ozval hlas. „Nemusíš to ani zkoušet, Pete, jsou to vibraniová pouta."

Překvapením sebou škubl, vzápětí tvrdě dopadl zpátky na židli, a rozhodně odmítal připustit, že samým úlekem vypískl. Nepřiznal by to, ani kdyby ho mučili.

Slovem, za které by ho May rozhodně nepochválila, proklel své smysly. Způsobují mu neustálou úzkost, ale aby ho upozornili na to, že do místnosti vstoupil jeho únosce, to ne.

Zastavil se v půlce pohybu a otočil hlavu ke dveřím tak prudce, až měl pocit, že se mu rozskočí bolestí. Potichu zasténal, ale to nezastavilo uvědomění, jež s sebou jeho slova přinesla. „Jak víte –"

„Znám o tobě všechno, Petere," broukl ten muž, aniž by se pohnul ze svého místa, takže Peter viděl převážně jen jeho siluetu. „Vím, kde bydlíš, vím, do jaké školy chodíš, vím, že Ned nedávno dostal nové Lego – Avengers, limitovaná edice, jak roztomilé –, vím, co se stalo s tvým strýčkem Benem... tragická minulost pro mladého hrdinu, ne?"