Be Mine [j.jg x k.th]

Kapitola 13.

Ruku natáhnu slepě k repráčku, který okamžitě vypnu. Nechci to už slyšet. Trhaně se nadechnu a rozhlédnu se kolem. O umyvadlo stojí opřený Yoongi, na rtech mu pohrává úšklebek. Zajíknu se a kolena si přitisknu k hrudi. Chtěl bych, aby šel pryč. Nechci ho tu.

,,Tak co? Užil sis to? Jen škoda, že jsi tam nebyl o trochu déle. Byla by to větší zábava," uchechtne se a mrkne na mě. Rukou si prohrábne své vlasy a podejde k vaně, ve které se za stálého třesu krčím. Chci se před ním schovat tak, aby mě nenašel. Už nikdy.

Rukama se opře o okraj vany a skloní se ke mně. Aniž by mě varoval, drsně mě políbí. Je to zvláštní. Cítím na svých rtech tlak, ale není to takové, jako když mě líbá jindy. Je to tak mrtvolné, jako kdyby tu vlastně vůbec nebyl. Je to tak směšné.

Díky svým myšlenkám si nevšimnu jeho ruky, která putuje po celém mém obličeji až k mému krku, který pevně sevře. Vykulím oči a chci se odtáhnout, ale svou rukou si mě k sobě stále více přitahuje. Nedovoluje mi se byť kousíček odtáhnout.

Svůj polibek snad ještě prohloubí a do úst mi vnikne jazykem. Jenže já nemůžu dýchat. Opět mi do očí vhrknou slzy, které se rozutečou po mých tvářích. Tak moc se chci nadechnout, jenže je to snad ještě těžší a já vím, že dlouho bych se už neudržel. Jako by to snad vycítil, svůj stisk kolem mého krku ještě více zpevní.

Už pomalu ani nevnímám svět a v poslední vteřině... Všechno je pryč. Žádný Min Yoongi se mnou nesdílí koupelnu, žádná ruka kolem mého krku. Jen slzy a sípavý dech. Nikdo jiný kromě mě tady není. Jsem tu naprosto sám, v tichu. Obejmu se kolem nohou a začnu hlasitě plakat. Nechápu, co se to se mnou děje, ale vím, že takhle jen víc propadám zoufalství.

Snad po půl hodině, kterou strávím v ledově chladné vodě, se zdvihnu na zesláblé a roztřesené nohy. Je mi tak špatně, do ničeho se mi nechce. Chtěl bych si jen lehnout, usnout a snad už se v nejlepším nikdy neprobudit.

Přidržím se umyvadla, když se mi nohy ještě více roztřesou a poruší tak mojí rovnováhu. Trhaně se nadechnu a co nejopatrněji se celý zabalím do svého velkého ručníku, ve kterém na chvíli zůstanu jen tak stát na místě, než se k něčemu dalšímu odhodlám.

Bosýma nohama, ještě stále mokrýma od vody, vykročím z koupelny a jako tělo bez duše dojdu do ložnice, kde se svalím do postele a schoulím se do klubíčka. Obejmu se kolem kolen, zatímco se mi do očí nahrnou slzy. Najednou si přijdu tak sám, zrazený a proti celému světu. Na kluky jsem dočista zapomněl v tom zmatku.

Jsem opuštěný a zároveň chycený v kleci s řetězem kolem krku. Nebo mi to tak jen přijde?

Schovám si hlavu mezi kolena a tiše zavzlykám. Nemám při sobě žádnou oporu, žádného člověka, který by mi pomohl. A přitom když na to přijde, když zničehonic přepnu, aniž bych to dokázal ovládnout, musím všechen čas trávit s ním. Tak moc mi ubližuje a využívá toho, co jsem.

Velmi rád bych od něj odešel, ale strach z toho, co by se mohlo stát, mě děsí ještě víc než Yoongi samotný. Jsem bezradný, bez cesty úniku. Tam, kde mi nikoho nepomůže, ať už bych o pomoc volal jakkoli naléhavě. Nikdo a nic, jen já sám se svými problémy, toulám se a narážím. Narážím do osudu. Krutého a děsivého, ještě víc, než jaká je minulost.

_________________________________________

Dobré ráno, heh ':3

Opět mi to trvalo, já vím^^'