„Miluje tě" „A teď tu o Popelce"

Sirius

Společenka už byla plná lidí, ale Hope pořád nikde. Myslel jsem, že přijde. Přece jenom se bavila s Dvanácterákem a Náměsíčníkem a na pobertovské párty chodila vždycky. Každých pár sekund jsem koukl ke schodům, jestli se tam náhodou neobjeví, ale ona nikde. Když už jsem byl smířený s tím, že opravdu nepřijde, konečně se ukázala. Červenou kostkovanou košili měla zastrčenou v černé sukni nad kolena a na nohách měla obyčejné černé tenisky. Vlasy měla rozpuštěné, na očích měla řasenku a rty měla namalované na červeno. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla nádherná. Ale to byla vždycky. Chvíli se rozhlížela, pak něco řekla holkám a vydala se za náma. Teda za Jamesem abych byl přesnější.

„Ahoj Jimmy, Blacku," pozdravila, když k nám došla.

„Ahoj," pozdravili jsme ji s Jamesem najednou.

„Nechceš si zajít popovídat s Lily? Lottie šla za Remem a Jess za Edwardem Reedem, takže je Lily sama," spiklenecky na Jamese mrkla.

„Nevím Lex. Jsi si jistá, že se mnou bude mluvit?" zeptal se Dvanácterák nejistě.

„Jistá si nejsem v poslední době ničím," zakroutila hlavou a hodila na mě takový zvláštní pohled, „ale dokud to nezkusíš, tak to asi nezjistíš. Takže padej."

„Hope má pravdu Dvanácteráku," přidal jsem se a Hope sebou trhla, když uslyšela svoje druhé jméno, „a navíc, nemáš co ztratit."

„Přesně tak," řekla Hope ignorujíc fakt, že jsem jí řekl jejím prostředním jménem, „nenávidět tě už víc nemůže," uchechtla se a Dvanácterák sklopil hlavu, „to byl vtip Jamesi. Jdi za ní, ale pamatuj, oslovuj ji Lily, nezvi ji na rande a nebuď moc dotěrný. Když se bude chtít bavit s někým jiným, nech ji. Ukaž jí, že jsi dospěl."

„Tak fajn, ale pokud na mě začne hned řvát, je to vaše vina," řekl a odešel. Evansová ze začátku sice nevypadala zrovna nadšeně, ale nakonec se spolu normálně bavili. Hope stála vedle mě a s úsměvem na ně koukala.

„Hope?" oslovil jsem ji nejistě.

„Ano?" zeptala se bez známky ironie v hlase.

„Dáš mi někdy druhou šanci?" zeptal jsem se.

„Nevím a tady to řešit nechci Siriusi," otočila se na mě, „vážně teď nemám náladu na to, to probírat."

„Jo jasně. Promiň."

„Půjdu za Jess," řekla po chvíli trapného ticha, „Edward je teď s jeho přáteli, takže Jess bude někde sama," nejistě se usmála a odešla. Chvíli jsem na ni koukal a pak jsem si šel vzít ohnivou whisky. Byl jsem rozhodnutý se změnit. Kvůli ní. Všechno to napravit. Věděl jsem, že to bude chtít čas, ale přesto mě to čekání hrozně ubíjelo.

Po chvíli se tam ke mně přimotala nějaká holka, kterou jsem slušně poslal do patřičných míst. Nikoho jsem už nechtěl. Zase pro mě existovala jen jedna a byl jsem přesvědčený, že ji získám zpátky. Bylo mi jasné, že pro mě bude těžké být jen kamarád, ale bylo to lepší, než aby mě nenáviděla.

Seděl jsem tam jen pár minut, než jsem se vydal do pokoje. Hope se bavila s nějakým klukem a já na ně nechtěl koukat. Dvanácterák se bavil s Evansovou, Náměsíčník byl se Smithovou a Červíček zase někde něco jedl.

Ráno jsem se probudil brzo, tak jsem se šel projít. Opět jsem skončil v sovinci. Byl tam klid a dobře se tam přemýšlelo. To vědomí, že včera byla Hope s nějakým klukem, o kterém nic nevím, pro mě bylo něco strašného. Bál jsem se, že s ním něco má. Už dva roky jsem přece jenom neměl tušení, co se jí děje v životě. Byl jsem rozhodnutý udělat všechno pro to, aby se to mezi nám zpravilo. Zase jsem přemýšlel o tom samém. Přemýšlel jsem o tom pořád dokola. Přišlo mi, že se z toho za chvíli zblázním. Další věc, která i vrtala hlavou, bylo to, že Evansová se večer normálně bavila s Dvanácterákem. Smáli se a ona se na něj usmívala. Bylo to zvláštní.

Přemýšlel jsem asi dvě hodiny, než jsem se vydal na snídani. Dvanácterák mluvil jen o Evansové a o tom, jak si to večer užil. Náměsíčník byl zase unesený ze Smithové. Věděl jsem, že ji nebere jen jako kamarádku. Už dlouho se mu líbila. Jen se bál, že by jí ublížil. A taky odmítnutí. Nejhorší bylo, že Náměsíčník byl skvělý člověk, ale bral se jako monstrum. Tolik se bál, že někomu, že si lidi moc nepouštěl k tělu. Hlavně holky. Ale Remus si zasloužil být šťastný a já doufal, že si jednou najde někoho, komu se nebude bát říct, kdo doopravdy je.

Celé dopoledne jsme si s klukama povídali. Bavili jsme se sice hlavně o Hope, Evansové a Smithové, ale konverzace o holkách být taky někdy musí, že jo. Na obědě jsme se přidali k holkám, které kupodivu nijak neprotestovaly a celý oběd jsme si povídali a vládla příjemná atmosféra.odpoledne jsme vymýšleli nějaké žrtíky ne večer, protože jsme za celý týden v Bradavicích nic neprovedli.

„Máš plášť Dvanácteráku?" zeptal jsem se, když jsme po večeři vycházeli z pokoje.

„Mám a ty bys měl mít plánek Tichoši," odpověděl James.

„Mám. Hůlky máme taky, takže máme všechno. Pojďte," řekl jsem.

„Takže první Filchův kabinet?" zeptal se Náměsíčník.

„Jo. Potom paní Norrisovou a nakonec hady," přitakal jsem.

„Podívej se, kde je Filch," připomněl mi Dvanácterák.

„Je ve čtvrtém patře," odpověděl jsem.

„Fajn, tak pojďte," popohnal nás Náměsíčník.

Když byl hotov Filchův kabinet i paní Norrisová, vydali jsme se do sklepení. Ze zmijozelské společensky jsme pak šli do pokojů několika lidí. První jsme obarvili vlasy Malfoyovi a jeho poskokům, Snapovi, Regulusovi a Nottovi, potom jsme se vydali do dívčích ložnic. Tam jsme obarvili vlasy mým povedeným sestřenkám, Parkinsonové a pár dalším holkám. Když jsme měli hotovo, šli jsme do pokoje a spát.