Vrah z Tokia

11. Kapitola

Levi

Ještě pár minut jsem omámeně koukal na dveře jejího baráku a pak se vydal vlastní cestou domů. Byl to fajn den. Šel bych si to zopakovat. Ikdyž musím být blázen, když trávím čas s vyšetřovatelkou od kriminálky. Kdyby chtěla, mohla mě už dávno napráskat, ale neudělala to...je to zvláštní...

Byl jsem tak moc zabranej do svých vlastních myšlenek, že jsem úplně přestal vnímat okolí. A bohužel jsem tím pádem ani nezaregistroval tmavou postavu, která se ke mně zezadu plížila s čímsi v ruce. Než mi došlo co se děje, skácel jsem se v bezvědomí na tvrdou zem, omráčenej nějakým těžkým, tupým předmětem. To to hezky začíná...

Ani nevím, kolik mohlo být hodin, když jsem se konečně probral a byl zase plně při smyslech.

Byla to nějaká tmavá místnost s jedním stolem uprostřed a dvěma židlemi na každé jeho straně, přičemž jsem na jedné z daných židlí seděl s rukama spoutanými pouty za zády. Typoval bych, že je to místnost sloužící k výslechům. Takže jsem na policejní centrále. Super.

Až zjistím, kdo mě sem přitáhnul tak přísahám, že se ten dotyčnej člověk nedožije dalšího dne.

Po pár minutách se místnost rozsvítila a já musel přivřít oči než si zvykly na to ostré, skoro až oslepující světlo. Otočil jsem hlavu směrem ke dveřím, kde u vypínače stál nějakej chlap vyšší postavy s černými vlasy jako popel a brýlemi. Tomuhle ,,chlapovi" určitě nemohlo bejt víc jak 25 let. Nějakej mladej na to, že dělá u kriminálky.

Pomalým, klidným krokem přešel ke stolu a sedl si na židli naproti mně. Vypadal jako celkem psychicky vyrovnanej člověk, ale taky jako namyšlenej egoista. Jestlipak ho Hanji zná..

Neměl jsem z něj moc dobrej pocit. Po chvíli trapného ticha jako první promluvil. ,,Levi Ackerman že! Měl bych říct jak moc mě těší, ale nechci lhát." Jeho přiblblou poznámku jsem ignoroval a spíš se zamyslel. Jak může znát moje jméno? Přece mu to Hanji nemohla vykecat.

,,Co jsi včera tak pozdě v noci dělal venku? Procházel se při měsíčku?" Začíná mi lézt na nervy. ,,Nic, co by tě mělo zajímat." Odsekl jsem. ,,A vůbec, kdo ti dovolil mi tykat?" Rejpl jsem si. Ale jeho výraz v obličeji se nijak neměnil, což mě popravdě trochu zneklidňovalo. Nevypadal znepokojeně ani naštvaně. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, žádná známka emoce.

Až po pár minutách, se jeho tón hlasu docela výrazně změnil. Z klidnýho na ledovej, z kterýho pomalu nabíhal mráz po zádech. ,,Tady si pravidla určuju já a ne ty. Tak co kdyby sis dával bacha, co tady říkáš a radši rovnou vyklopil pravdu?" ,,Odkud víš, jak se jmenuju?"

Asi ho celkem dost vytočilo, že jsem mu na otázku odpověděl otázkou, ale tak co. ,,Do toho ti nic není. Spíš mi řekni jak se ti povedlo nikdy po sobě nezanechat na žádný ze zabitých obětí stopy nebo otisky prstů."

Protože nejsem tak blbej jako ten váš policejní sbor. Měl jsem chuť mu tyhle slova flusnout přímo rovnou do toho jeho křivýho ksichtu, ale tím bych si moc nepomohl. Naopak by se to spíš mohlo ještě víc zhoršit než to je. Tak či tak už jsem stejně v háji, takže by to možná ve výsledku bylo jedno. Ale i tak.

,,Co ty víš jestli máš pravýho viníka? Seš si tak moc jistej nebo za to může tvoje nesnesitelný namyšlený ego?" Trochu se zamračil tak jsem pokračoval. ,,Třeba mě tady držíš neprávem a zbytečně. Jsem nevinnej."

Na tváři se mu vytvořil malej, ale přesto viditelnej úšklebek. ,,To tvoje trestní listina neříká." Řekl a hodil přede mě na stůl nějakej štos papírů. Po bližším prozkoumání vzešlo najevo, že jsou to moje osobní údaje vytisknutý z počítače spolu se záznamovým archem vražd. Trochu jsem se vyděsil a můj nemilý společník to zjevně poznal.

,,Teď už asi tak moc nevinnej nebudeš co?" Zeptal se provokativním hlasem. To jsem nevydržel a tak trochu mi ruply nervy. ,,Drž hubu!" Neodpustil jsem si nevhodnou poznámku.

,,Koukám, že začínáš bejt pěkně vulgární, ale co už. Přece jen bude brzo konec, to tě můžu s klidem ujistit. Protože jediný, co tě teď čeká je krátkej pobyt za mřížema a pak smrt. Pomalá a bolestivá abys prožil to utrpení jaký jsi způsobil svým obětem. Nemůžu se dočkat až se spolu s kolegy budeme na celou tu krásnou podívanou koukat. Obzváště pokud jako trest smrti budeš mít usmažení na elektrickým křesle. Není nic lepší než křik zločince svíjejícího se v agónii ukrutné bolesti. Nechtěl bych to zažít, ale mile rád se na to podívám. Za nic na světě bych si to nenechal ujít."

Usmál se. Ten jeho hnusnej, slizkej úsměv...jak já bych mu ho rád skopal z toho jeho křivýho, hroznýho ksichtu. Ta představa jak na něm má obtisk podrážky od mojí boty se mi líbí. A je mi fuk, že má brýle. Tenhle hajzl by si nic jinýho nezasloužil. ,,Sadistickej grázle.."

,,Já že jsem sadista? Nevím jak ty, ale myslím, že ten z nás dvou, kterej řezal oběti, což byli nevinní lidé, na kusy a vydrásal jim vnitřnosti, jsem nebyl já, ale ty. Takže příště si svá slova líp rozmysli než je vypustíš z huby."

Na tohle jsem už nic neříkal a jen dál mlčky seděl na židli se sklopenou hlavou. Vlasy mi padaly do obličeje a kryly tak mojí tvář. Cítil jsem porážku. ,,No už bychom to mohli pro dnešek zabalit, sedíme tady docela dost dlouho, co říkáš. Ještě musíme naplánovat datum tvojí smrti a způsob popravy, takže tě teďka chlapi odvedou do cely a já to půjdu s ostatníma prodiskutovat a zařídit. Užij si svoje poslední pěkné chvíle, protože tohle...

...je tvůj konec.