Vrah z Tokia

12. Kapitola

Levi

Neuběhlo pět minut a dva strážní mě odvedli do cely, přesně jak ten brejloun nařídil. Ani mi nedošlo, že se pomalu začíná schylovat k večeru. Uteklo to nějak moc rychle. Stejně jako můj život..ne. Jako můj život ne. Když už umřít tak se ctí. A to mám jako poslední chvíle svýho drahocenýho života strávit tady v tý díře? Sakra já chci jestě žít a taky budu! Na smrt jsem jestě moc mladej..jenže jak se odtud mám dostat? Je to tady jako bludiště a na každým rohu se to hemží strážníky. Navíc ani nevím, kudy mě sem přitáhli když jsem byl v tu dobu mimo vnímání.

Musel bych co nejdřív najít východ a bezpečně se dostat pryč. Ikdyž silně pochybuju, že se mi to povede. Bude zázrak když se odtud dostanu přinejmenším živej.

Asi po půl hodině urputného přemýšlení mě vyrušil jeden místní strážník, jdoucí k mojí cele. ,,Nesu tu večeři, tak být tebou si jí užiju, jelikož je tvoje poslední." Takže mě plánujou zabít už zítra. Jaké to překvapení. Když o tom tak uvažuju..toho týpka by nemuselo být až tak těžký přemoct. Je sice vysokej, to jo, ale nevypadá moc svalnatě ani silně. Navíc ta miska s divnou kaší, co drží v ruce se mi taky nijak extra nelíbí. Takže je to jasný.

Přešel blíž k cele, vytáhl klíče a otevřel ji. Na nic jsem nečekal, rozběhl se proti němu, povalil ho na zem a dřív než stačil jakkoliv reagovat, omráčil jsem ho. Rozhlédl jsem se, kudy by bylo nejlepší běžet a jelikož doleva to leda vedlo k dalším celám, rozhodl jsem se zkusit pravou stranu. Moc dlouho mi ten útěk ale nevydržel.

Najednou jsem slyšel výstřel a následně ucítil prudkou bolest zezadu na pravém stehně. Krev hned zbarvila moje oblečení do rudé barvy. Ohlédl jsem se abych zjistil zdroj toho výstřelu a vzešlo z toho, že za mnou bežel další strážnej. Navíc bylo slyšet další povyk hned za ním tudíž podle toho hádám, že nebyl tak úplně sám.

Ale jak jsem řekl, nehodlám tady chcípnout. Znova jsem se rozběhl, ačkoliv už to nebylo tak rychle jako předtím. Probíhal jsem různými chodbami a zoufale se snažil najít východ, ale marně. Akorát za mnou běželi jen další a další strážní, který po mně nepřestávali střílet.

Po chvíli se mi podařilo najít jednu uzavřenou místnost, do který jsem hned bez menšího otálení zaběhl a rychle zavřel dveře. Strážní mě neviděli takže jsem měl alespoň na chvíli klid. Otočil jsem se a s oddechnutím se svezl podél dveří na zem. Místnost se jevila jako menší kancelář. Byla celkem skromně zařízená, ale útulná. Co mě však zarazilo byla jmenovka stojící na stole. Bylo na ní napsáno jméno Hanji Zoe. Takže tohle je její kancelář. Mám já to ale štěstí. Různě jsem místnost prohledával jestli by tady nebylo něco, co by mi pomohlo v útěku. Nebo alespoň obvazy. Vsadím se, že tady za chvíli budou stráže, když mi tolik krvácí noha a zanechává po sobě jasně viditelné krvavé stopy na chodbách. Vlastně všude kam se hnu nebo jsem byl. Bohužel k mé smůle tady nic nebylo. Což mi do karet zrovna nehrálo. Už jsem chtěl radši rychle vypadnout než mě tady ti idioti najdou, ale můj pohled upoutaly klíče ležící na stole. Určitě budou od Hanjinýho bytu. Vím to celkem jistě, protože byly opsypaný přívěškama s kočkama. A co mi Hanji povídala, tak miluje kočky. Za ten jeden společnej večer jsem toho stihl hodně zjistit.

Navíc i kdyby ne, za pokus nic nedám. Vzal jsem klíče, otevřel dveře, rozhlédl se a rychle znova vyběhl ptyč jednou z chodeb.

Ale bylo to čím dál tím horší. Motala se mi hlava, ztrácel jsem rovnováhu a padal na tvrdou zem. Rána mi pulzovala a já cítil, jak mě opouští síly. Už jsem pomalu ani nevnímal okolí. Překonal jsem bolest, opřel se o jednu ze zdí,které byly poblíž a koukal po okolí. Až teď jakoby mě poprvé za tu dobu co tady trčím, navštívilo štěstí. Stál jsem totiž hned vedle východu. Doléhal je mně povyk strážných od vedlejší chodby, ale to už jsem byl venku z věznice a měl namířeno k Hanjinýmu baráku. V práci jsem jí nezahlédl, tudíž hádám, že bude doma.

Rozklepaně jsem vzal klíče, které ležely na jejím pracovním stole u policie a po naleznutí toho správnýho se mi podařilo úspěšně otevřít vchodové dveře. Přede mnou se tyčilo dlouhý schodiště. Doufám, že má Hanji byt někde v nízkým poschodí.

Vyrazil jsem postupně po schodech nahoru do vyšších pater. Šlo to pomalu jelikož mi bylo hrozně zle. Energie ze mně skoro všechna vyprchala a oči se mi klížily únavou. Naštěstí jsem po úmorné chvíli našel dveře na kterých stálo jméno Zoe. Ani jsem se neobtěžoval klepat, rovnou jsem vešel dovnitř. Ale nikdo tady nebyl. Neměl jsem už sílu to dál řešit. Rána mi krvácela čím dál tím víc. Zdá se, že ten pablb co mě postřelil trefil tepnu..jsem v háji.

S posledními zbytky sil co mi jestě zbyly jsem se doplazil je gauči, kde jsem sebou flákl na zem. Zoufale jsem zvedl mobil, že si jestě rychle stihnu zavolat záchranku, ale už bylo pozdě...dočista jsem ztratil vědomí...