miraculous - Ona je moje, Felixi

8.

Adrien :

"Přijde ti normální, se tady z ničeho nic objevit a..."

"Alyo dost!" zakřičel něčí hlas na celou třídu.

"A proč, co když nám zase ublíží" řekla dost nastartovaně Alya na tu osobu.

"Jelikož, nikomu neublížil úmyslně a nemůžeš vědět, že to udělá znovu" neznámá osoba se najednou vynořila ze stínu a já jí konečně vyděl do obličeje. Byla to naše zlatá Mari.

"Ale to nemůžeš vědět" držela se svého názoru Alya.

"Ale ty taky, tak ho přestaňme soudit a zapomeňme na to co se stalo" všichni jí začali tleskat a pak si šli sednout, jelikož už zazvonilo na hodinu. Felix musel sedět vzadu s Lilou.

Marinette :

Alya mi hrozně mé zastání Felixe vyčítala naštvaným pohledem.

O několik nudných školních hodin později :

Šla jsem sama do šaten, jelikož Alya na mě byla celou dobu naštvaná.

Když v tom za mnou začal jít Felix. Chytil mě za ruku a tím mě zastavil.

"Ty musíš být Marinette, že ano?" řekl a já jsem se snažila, se ho co nejdříve zbavit.

"Ano, a ty jsi Felix, Adrienův bratranec" a pokusila jsem se odejít, ale dal mi do cesty ruku.

"Chytrá, chtěl jsem ti jen poděkovat, za to, jak ses mě zastala" a kouknul mi přímo do očí.

"Nemáš zač" a také jsem se mu do nich zahleděla.

"Wow, Máš překrásné oči" najednou jsem si vzadu všimla Adriena a vzpamatovala se.

"Moc děkuji, ale teď musím jít" a chtěla jsem odejít, jenže.

"Počkej, zvu tě na večeři, ty, já, dneska v sedm večer, přijdeš?" nevěděla jsem co říct.

"Děkuji, ještě uvidím, dám ti vědět, ahoj" řekla jsem a podlezla jeho ruce.

"Dobře, napiš to Adrienovi" já už jsem ho nevnímala a radši rychle šla pryč.

Adrien :

Šel jsem pomalu ze třídy, když jsem si všiml Felixe, jak sleduje Marinette. Tak jsem je začal také sledovat.

Viděl jsem, jak jí zaterasil cestu, ale také, jak se na sebe dívali, slyšel jsem i o čem si povídali.

"Čau brácho, proč jsi tak rudý?" řekl Nino poté, co mi položil ruku na rameno a já málem dostal infarkt.

"Je mi hrozný horko" pokusil jsem se nějak vymluvit.

"Vždyť je 1°, to ti nemůže být vedro" řekl a já nevěděl co říct.

"Už musím jít" a odešel jsem, ve stejnou dobu, jako Marinette od Felixe.

"Tak jedem domů?" zeptal jsem se Felixe, který celou dobu koukal na Mari, jak odchází.

"Že by se nám tady někdo zabouchl? " řekl jsem ze srandy, a šťouchl do něho.

"Radši buď Adriene, prosím zticha a jdeme" řekl a pomalu šel k vchodovým dveřím. Venku už na nás čekala moje gorila v limuzíně. Celou cestu, jsme neřekli ani slovo.