Prokleti Osudem [✔️]

XLII.

Konečně pohled Iciriny! A konečně nějaké odpovědi! Nebo spíš... možná více otázek? 

Nehnula se ani o píď. Neucukla, nevyskočila, ani dech se jí nezatrhl. Srdce jí bilo stále stejně pravidelně jako před chvílí, setrvávala ve své bojové pozici připravená vyrazit jakýmkoli směrem, ať už by měla zaútočit jako první, bránit se či snad utéct.

Jediné, co se změnilo, bylo vrčení, s nímž ustala. Lehounce odhalené tesáky musely jako varování zkrátka stačit.

„Iciriny," zavrčel znova Black Moon, když vyšel zpoza stromů, aby před ní stanul v celé své kráse. Hrudník se mu rychle zdvihal a ona i z dálky dokázala zaslechnout jeho zběsilý tep; znaky, že patrně celou cestu až k ní utíkal.

Sjela ho pohledem, nerozhodná, co dělat. Nechtěla bojovat, ne s ním. Stále ho považovala za svého přítele, ale neměla tušení, jak to vnímá on. Byla pro něj nebezpečím? Nepřítel? Vypravil se ji najít, aby ji zabil a pomstil tím Starlight?

Dobří Předci, znamenala jeho přítomnost, že je Starlight mrtvá? Že podlehla zraněním, které Iciriny způsobila?

Modlila se, aby to nebyla pravda. Doufala, že od něj neuslyší, že zabila svou nejlepší kamarádku.

Protože potom by se ani nebránila, kdyby se ukázalo, že ji vyhledal kvůli pomstě.

Neklidem švihla ocasem sem a tam. Pozorně se na něj podívala ve snaze vyčíst z jeho výrazu cokoli, co by ukazovalo na žal nebo vztek, ale nenašla nic. Jeho oči nebyly ani prázdné, jak tomu bývá, když vlk ztratí někoho, na kom mu záleží, a proto si dovolila doufat.

Možná že Starlight přežila. Možná se uzdravila...

„Upřímně, tak ledové přivítání jsem nečekal. Ani nepozdravíš svého kamaráda?"

Zašklebila se na něj, protože jeho slova opravdu nebyla vtipná, ale ať poslouchala sebepozorněji, neslyšela v jeho hlase hořkost ani zášť. Neslyšela nic, co by prozrazovalo, že ji nenávidí. Vlastně slyšela jen obvyklý škádlivý tón, jenž ji vždycky hřál u srdce.

Nevěděla, jestli to myslí vážně a neviní ji, nebo jestli je tohle jenom nějaká zvrácená hra, jež jí měla připomenout, o kolik znova přišla. Nemyslela si, že by byl tohohle Moon schopný – pro všechno na světě, věděla, že vlk stojící před ní není krutý.

Ale přesto... žal i vztek zaslepují a společně dělají divy. Proto zůstala zticha, alespoň dokud nebude vědět, jak to mezi nimi teď je.

Vlk si rezignovaně povzdechl a posadil se. Dívali se navzájem jeden druhému do očí, chladné fialové upřené do žlutých s nezvyklým jiskrným stříbrným nádechem, jenž u něj Iciriny ještě nikdy neviděla. „Starlight není mrtvá."

Rázem zapomněla na ten podivný úkaz v Moonových očích, smysl jeho slov si získal veškerou její pozornost. Starlight není mrtvá.

Jako by se přes ni převalila vlna tepla, která odnesla většinu tíhy na jejím srdci. Provinilosti se stále nezbavila – a byla si jistá, že i nikdy nezbaví –, ale nemusela si na své tlapky připisovat další smrt svého milovaného.

Avšak něco jí na tom nesedělo. Moon mluvil opatrně, jako kdyby vybíral slova, jež vyřkne, a ona si nemohla pomoct, obavy, kterých se před chvílí zbavila, se jí znova vkradly do srdce. „Říkáš, že není mrtvá. Ale je živá? Jak moc je... zraněná?"

Black Moonův postoj se změnil. Celý se napjal, skoro váhavě vztyčil uši a neklidně si olízl tlamu. „Žije, ale není vzhůru. Od toho dne jenom spí. Už dále nekrvácí, ale neprobouzí se. Alespoň zatím."

Iciriny si až teď dovolila neklidné přešlápnutí, jímž polevila svůj bojový postoj. Z hrdla se jí vydralo tiché zakňučení a oči se jí zaleskly potlačovanými slzami, když slyšela, jak zle na tom Starlight je.

Dobrý Osude, co jí to jenom udělala? Mohl snad její stav mít na svědomí její moc? Ta myšlenka ji trápila. Byla jedna věc, že ji zranila, ale aby ji k tomu ještě zabraňovala se uzdravit?

Z té představy se jí dělalo nevolno.

„Není to tvoje vina," ujistil ji bělobřichý vlk, jako kdyby snad věděl, na co myslí. A možná i věděl, usoudila pro sebe, když viděla, jak se na ni dívá. „Starlight si za své zranění může sama."

Vlčice sebou překvapeně trhla. Hlavu naklonila na stranu, nerozhodně pozvedla tlapku. Pootevřela tlamu, aby se zeptala, aby něco namítla či řekla, ale pak zjistila, že vlastně neví, co na tahle slova může říct.

Protože ona nevěděla, co se tehdy v lese stalo. Ona netušila, proč na Starlight útočila, i když věděla, že to byly její drápy a tesáky, které způsobily černouché vlčici zranění. A když to nevěděla ona, jak by mohl Black Moon, který tam s nimi tehdy ani nebyl?

Jak by vůbec mohl tvrdit, že si Starlight mohla za svá zranění?

„Lžeš," zasyčela vztekle. Oči jí zaplály touhou bránit vlčici, jíž stále nazývala svou přítelkyní. Starlight se teď nemohla bránit sama, a jestliže ji Moon hodlal vinit za svá zranění – jestliže ji hodlal vinit za to, že se pustila do křížku s Prokletou, pak se ona ujala té cti bránit ji. „Starlight není na vině. To já. Já jsem na ni zaútočila, já jsem svou magii neuhlídala a dala jí volnou pracku. Můžu za to já, jenom já." Hlas jí poskočil, další slova byla značně tišší a vyslovila je s pohledem sklopeným k zemi. „Vždycky za to můžu já. Jsem Ledová, Osud to určil."

Moon postoupil blíž k ní, hlavu držel sebejistě zdviženou. „Proroctví nejsou nikdy jasná, Ledová," namítl vážně. Iciriny sebou škubla a znova se na něj podívala, rozšířené oči jí přeblikávaly mezi fialovou a modrou. „A stejně jako nejsou jasná proroctví, není ani Osudova vůle. Možná jsi Ledová vlčice, ale tvé schopnosti neurčují tvou povahu ani tvé činy. Zejména za činy zodpovídáš sama."

Jeho slova měla hloubku a nesla v sobě moudrost, ale něco na nich bylo... zvláštního. Znělo to, jako kdyby mluvil ze zkušenosti, jako kdyby věděl něco, co ona ne, a jí se začínalo zmocňovat nepříjemné tušení, že je něco špatně.

Jako kdyby jí vnitřní hlas našeptával, že s vlkem před ní je něco špatně.

„Já vím, že jsi zmatená," pokračoval. „Vím, že stále váháš, že si nejsi jistá, co se tehdy stalo. Vím, že mi nevěříš, ale já znám pravdu. Starlight taktéž. A myslím, že je čas, abys pochopila i ty, Ledová duše."

Něco bylo jednoznačně špatně.

Přehnala se přes ní vlna chladu, když si její schopnosti a mysl spojily tuhle skutečnost, a ona se během okamžiku proměnila do podoby Ledové.

Nikdy nikomu neřekla význam svého jména. Střežila ho jako oko v hlavě, jako jedno z největších tajemství. Nebyla možnost, aby o něm Moon věděl.

Jenže tohle není Black Moon, došlo jí, když o krok ustoupila. Ne úplně.

Vypadal tak, vystupoval tak, choval se tak. Ale jeho jindy žluté oči teď byly mléčně bílé, stříbrné. Zářily jako svit Luny a nesly v sobě nekonečnou moudrost.

„Kdo jsi?" vydechla překvapeně, srdce jí bilo rychleji náhlým strachem.

„Jsem stále Black Moon," ujistil ji pevně. Hrdě se napřímil, snad dodával svým slovům důraz i důležitost. „Já i Starlight jsme Guawali. Jsme Strážci, Ledová, a naším posláním je dohlížet na Prokleté."