miraculous - Ona je moje, Felixi

9.

Marinette :

"Co mám k sakru dělat?" zeptala jsem se Tikki, když jsem dorazila domů.

"Tak to záleží na tobě" po té, co mi takto odpověděla, jsem tříska svou hlavou o stůl, u kterého jsem seděla.

"Vždyť ho ani neznám, ale zase to je od něho hrozně pěkné" koukla jsem Tikki a ta jen pokrčila rameny.

"Já ti říkám, že s tímhle ti nepomůžu, to se musíš rozhodnout sama"

"Co když tam půjdu a někde se objeví akuma a já o tom nebudu vědět, nebo ho tam nechám a on pak na mě bude naštvaný?" a zase jsem zaryla hlavu do stolu.

"To je daň, za to, že jsi super hrdinka, která chrání své město"

"Já vím, ale někdy je to až moc těžké"

"Důležité je, chceš tam vůbec jít?" já se na ni koukla.

"Já nevím" a zase jsem přitiskla svůj obličej na desku stolu.

"Tak to je potom těžký"

"Zkus si udělat pro a proti" řekla Tikki a já zvedla hlavu.

"Máš pravdu" na své jezdící židli jsem dojela k šuplíkům, abych vyndala tužku a papír a začala jsem psát.

Adrien :

"Adriene" řekl Felix, který mi vešel do pokoje.

"Ano? Co potřebuješ?" zeptal jsem se ho, ale moc jsem nevnímal, jelikož jsem se učil.

"Půjčil bys mi prosím nějaké hezké oblečení, protože moje vypadají všechny stejně a ponuré" já se na něho udiveně podíval.

"Dobře a co by sis tak představoval?" otevřel jsem skříň a rukou naznačil, aby přišel blíž a on tak učinil.

"Něco veselého, hezkého, co ohromí a říká jak jsem rád, že přišla" teď mi to došlo, on to potřebuje, na tu schůzku s Mari.

"Tak co třeba tohle" byli to tmavě modré kalhoty a k tomu bílá košile.

"To by šlo a mohl bych poprosit i nějaké boty?"

"Určitě" dal jsem mu takové černé botasky.

"Děkuji ti bratránku" objal mě a odešel.

"Plaggu, co jsem to právě udělal?" a kouknul jsem na svého Kwamiho, který vyletěl že skříňky, kde měl ukryté své camemberty.

"Pomohl jsi svému bratranci vybrat oblečení na rande s holkou, která se ti líbí" když jsem to od něho uslyšel, tak jsem třísknul hlavou o stůl.

"Vážně jsem takový blbec?" odpověď mi sice byla jasná, ale i tak jsem se zeptat musel.

"Musím ti na to odpovídat" kouknul na mě Plagg. Já jen zakýval hlavou na znamení nesouhlasu a třísknul s ní znovu do stolu.

"Nedělej to, to ničemu nepomůže, prostě musíš začít něco dělat, než se jen litovat" já jsem se na něho podíval a uvědomil si, že má pravdu.

"Máš pravdu, a už i vím co udělám, ale nejdřív" na počítači jsem si našel naše společné fotky a dal si je na tapetu.

"Tak tahle jsem to nemyslel" a nechápavě na mě zíral.

"Já vím, že ne" a usmál jsem se na něho šibalským úšklebkem podobajícímu se úsměvu.

"Ne ne ne ne, co jsem ti to zase poradil, nechceš si to zkusit rozmyslet" soucitně na mě kouknul, ale já jen zakýval hlavou a řekl tu magickou formuli, díky které že mě byl Chat Noir.