Bylo chladné a neúprosné ráno. Vlny pravidelně narážely do vysokých skalisek a plnily vzduch vodou a solí. Přes vrcholek útesu se proháněl mrazivý vítr, který ohýbal stébla trav, a ve vzduchu poletovaly ledové kapičky vodní tříště. Byla tu zima a pusto. Ale ne úplně pusto; na okraji útesu postával štíhlý mladík se severskými rysy a očima modrýma, jako moře.
Jak se tak Raven, díval dolů na vlnobití a vnímal, jak mu chlad proniká tělem a plášť těžkne ledovou tříští, vzpomněl si na dny, kdy ještě pobýval doma v Bílé pevnosti. Neměl tam rád vlastně nic, ani své starší bratry, kteří ho vždy brali, jako černou ovci rodiny, nebo jeho otce, který se na to jen nečině díval. Nikdy mu neprojevil náznak náklonosti, důvěry nebo otcovské lásky. Nic od jeho narození, při kterém zemřela Ravenova matka, navždy zatrpkl a už nikdy nebyl takový jako dřív.
Raven přešel myšlenkami od rodiny, k jeho domovu. Vzpomínal na tlusté vysoké zdi, velká vitrážová okna a dlouhé štíhlé věže vzpínající se k nebi. Věčně tu panovala zima a sněžilo, a když nesněžilo, tak se na zem alespoň snášely provazy deště. Nechybělo mu nic, ani hradby ani ty věže, ani lidé, kteří byli stejně bledí a chladní, jako zdi Bílé pevnosti.
Snad i ledová a vlhká skaliska, Černého útesu, kde právě stál a třásl se zimou, byla pro něj více pohostinná, než jeho vlastní domov.
Raven se oklepal z nepříjemných myšlenek na ztracený domov a bídné dětství a vyrazil dál vstříc svému cíli, který byl i jemu dosud neznámý.
V tom se zem jakoby zatřásla, až Ravenovi podjela mokrá půda pod nohama a z povzdáli se ozvalo hlasité třesknutí doprovázené oblakem dýmu.
Raven se pomalu zvedal ze země, plášť celý zablácený a potrhaný. Měl chuť utéct, nebyl zbabělec, ale věděl, že to co se právě stalo, není normální, ovšem i tak ho zvědavost přemohla a on se tichými a kradmými kroky přibližoval k onomu místu.
Když pohlédl přes okraj velkého balvanu, který zakrýval místo výbuchu, uviděl něco neočekávaného. Černovlasého chlapce, přibližně stejně starého jako on, popáleného a zkrvaveného nesoucího na rukou stejně poraněnou dívku se sněhově bílými vlasy.
**************************************************************************
Svět se Rickovi točil před očima, každou chvíli jakoby se ocitl na jiném místě. Nejdřív to byl podzimní les, potom park v hlučném městě, prosluněná pláž, deštivé pobřeží, hory ztracené v mracích a to bylo jen pár z nich, které dokázal rozpoznat a které nevypadaly jako halucinace, neboť když uviděl, že stojí uprostřed lesa plného železných stromů nebo na louce, kde pobíhali mořští koníci, připadal si jako blázen. Pochvíli, když už bylo Rickovi opravdu zle, se ozvalo hlasité prasknutí a všechno najednou zčernalo.
Když se probudil ze mdlob, ležel na vlhké a chladné zemi, neměl sílu ještě otevřít oči, ale už slyšel projíždějící auta, pokřikování lidí, kroky a další zvuky velkoměsta. Neměl tušení, kde by mohl být ani kolik je asi hodin, ale podle mluvy odhadoval, že jsou na Zemi.
Rick se pokusil otevřít oči, ale víčka měl těžká a oči ho neskutečně pálily. Vlastně teprve teď si uvědomil, jak moc ho pálí obličej, hruď a lýtka. Nebyl si jistý, ale předpokládal, že to způsobil oheň z toho obrovského souboje mezi Niou a Isabell.
V tu chvíli ho to trklo. Kde jsou všichni, kde jsou ostatní. Potřeboval se zvednout, a to hned teď, a tak zmobilizoval svoje poslední síly a otevřel oči. Vedle něj ale nikdo nebyl, nikdo nebyl ani poblíž, a tím nikdo je myšleno, vůbec nikdo. Mike usoudil, že je pondělí a podle toho, jak bylo slunce nízko, asi také velmi brzké ráno.
Rick se s vypětím sil posadil a rozhlédl se. Ležel na malé mýtince uprostřed růžového keře, na níž rostl i košatý dub. Na zemi ležel také malý útržek hrubé lněné látky, který byl nepochybně z obvazu Nii, neboť byl nasáklý černou krví a ohořelý od plamenů.
S novou nadějí a trochou snahy se Rick postavil na nohy a vyprostil se ven z keře. Venku v povzdáli bylo pár turistů, kteří si ho ale stejně nevšímali, ale po Nie nikde ani stopy. Ovšem něco tu přece bylo, na zemi se občas objevovali kapičky černé krve, které směřovaly do postranní uličky opodál od parku.
Rick se rychle vydal směrem tam. Úzká ulička byla přeplněná odpadky a špínou, takže se v ní dalo sotva dýchat ale krvavé stopy vedly stále dál a tak se Rick, ignorujíce příšerný zápach, vydal najít svou kamarádku. Najednou se mu ale udělalo děsně zle a zatočila se mu hlava, ovšem nemělo to se zápachem ani jeho zraněními nic společného. Bylo to, jakoby se mu něco prokousávalo do mysli, jakoby se mu do hlavy vkrádala nějaká vize. Nejdřív s tím bojoval, ale potom ustal a nechal vizi vejít do jeho mysli.
Bylo to nepříjemnější a únavnější, než přemísťování ale nějaké obrazy se mu v mysli zobrazovali, jakési myšlenky, které nebyly jeho. Byli tam dva hromotluci táhnoucí mezi sebou mladou dívku, kterou byla nepochybně Nia, pár dalších nesrozumitelných obrazů jako velké černé mraky vystupující ze země a temnou místnost s lesknoucí se černou podlahou. Nakonec se mu před očima zjevilo něco, co už někde viděl, něco co se mu silně vrylo do mysli. Byl to velký stříbrný lapač snů, na kterém visela rudá lebka obklopená černým peřím a na ní napsaná dvě jména: Krvavá růže X Myslitel.
