THALLA

10. Mám ho

*Thalla*
Přemístila jsem se do žaláře a pohledem měřila všechny cely, dokud jsem nenarazila na tu jeho.

Seděl v rohu, rozcuchaný, bos, s pohledem nepřítomně zabodnutým kamsi. Knihy rozházené po zemi, převrhnutý stolek vprostřed cely a rozlitá číše vypovídaly o tom, že se vztekal.

Sama jsem byla velmi rozčilená a pohled na to, jak se lituje, nesnáší celý vesmír a cítí se zrazen, mě vyprovokoval ještě více.  Vždy jsem jeho touhu po uznání, pýchu a aroganci tak nějak přehlížela, vlastně i chápala, ale tentokrát... tohle jsem mu nemohla odpustit.

Svižným krokem jsem k němu zamířila. Jen co mne spatřil, vyskočil na nohy a pohybem ruky vytvořil iluzi, kdy stál v čisté cele dokonale upraven.

Jak ubohé.

Čím jsem byla blíž, tím více jsem cítila jeho bolest a žal. Možná to bylo i tím, jak se mu rozzářily oči, když mě spatřil. Pohled na ten zářivý, vřelý úsměv, zdobící jeho pohlednou tvář, mě uklidnil a pomohl vzpomenout na to, proč jsem sem zamířila.
Nikoliv proto, abych mu jako další z tisíců připomněla svou zlobu a opovržení. Chtěla jsem ho jen vidět. Strávit s ním pár chvil tak, jako tomu dříve bývalo zcela běžně.
Chvíli jsem postávala před energetickým polem, jenž nás dělilo, než jsem se odvážila přemístit dovnitř.

,,Thallo!" vykročil mým směrem, vzápětí se ale zastavil, aniž bych řekla jediné slovo.

Sama jsem si nebyla jistá zda mu chci padnout do náruče či jen mlčky stát, hledíce jeden na druhého. Můj pohled však zřejmě mluvil jasně.

,,Už ti to řekli," zkonstatoval a úsměv rázem vystřídal ustaraný výraz. Němě jsem přikývla.

Tentokrát se nezajímal, co mu naznačuji. Rozhodně překonal vzdálenost několika kroků, jež nás dělila a vtáhl do obětí. Bránila jsem se tomu, ale po chvíli, kdy mě i přes mé protestování pevně svíral ve skálopevném sevření, jsem se podvolila a víc se k němu natiskla.

Cítila jsem se, jako by nám bylo znovu osmset. Vzpomněla jsem si, jak blízcí jsme si byli a jak moc jsme prahli po přítomnosti toho druhého. A právě to mě vyděsilo. Již dávno není nic tak, jak bylo a už nikdy víc nebude.

Rychle jsem od něj couvla. Nedokázala jsem stát tak blízko něj.

,,Co se stalo?" v jeho očích se zračil zmatek.

,,Já... promiň. Musím jít," otočila jsem se a vykročila směrem k silovému poli.

,,Počkej, nechoď," jemně mě chytil za zápěstí.

,,Dej mi trochu času," lítostně jsem mu pohlédla do očí. Oplácel mi ten bolestný pohled, jímž na mě hleděl jen jednou v životě.

,,Jen to řekni! Řekni, že jsem zrůda!" beze slova jsem vytrhla ruku z jeho, teď už pevnějšího, sevření a dala se na odchod.

,,Bojíš se mě. No tak, přiznej to!" křikl za mnou, já však na jeho slova nikterak nereagovala.

Jistě, celý vesmír se tě bojí...

,,Mluvím s tebou!" silně mě chytil za zápěstí, ale než stihl škubnout, přistála mu na obličeji má dlaň.

,,Tak za prvé - nikdy jsem se tě nebála.
Za druhé - nejsi zrůda, jsi ubožák.
A za třetí - víc už s tebou hovořit nemíním!" vyjela jsem na něj a zmizela mu před očima.

*Pohled třetí osoby*
Mladá bohyně se přenesla před vchod do žaláře, kde na ni čekal její milovaný Vondur.

Vlk, nyní zmenšený do velikosti koně, zprvu jen líně zvednul hlavu, aby zkontroloval zda je vše v pořádku. Když zjistil, že se před branou objevila jeho milovaná paní, vstal a šel ji ukonejšit.

Už když se Thalla vrátila, všimla si, že je její miláček neobvykle nervózní a když se pak dozvěděla, co vše se událo, pochopila ho. Přesto, že zrovna v této chvíli ho velmi potřebovala, rozhodla se mu dopřát to, co potřebuje on. Volnost.

Chvíli na ni rozpačitě hleděl a až když mu drahá paní dala povel napotřetí, poznal, že na tom opravdu trvá. Radostně se otřepal a rozběhl se k černému lesu. Když princezna viděla, jak bezstarostně peláší do své domoviny, celým tělem se jí rozlil pocit štěstí, který jí aspoň na malou chvíli pomohl zapomenout.

Pomalu se vydala směrem do zahrad. Byla tak zabraná do vlastních myšlenek, že ani nevnímala, jak zpoza stromů vystupuje obrovitánské tělo. Všimla si, až když slyšela zapraskání větve, na kterou vetřelec úmyslně šlápl, aby upoutal její pozornost.

Rozhlédla se okolo sebe, až si nakonec pomyslela, že ji šálí zrak. Ty velké, karamelové oči, by poznala kdykoliv. Vpíjely se do těch jejích a skoro ji až hypnotizovaly. Jemný vánek pročesával hustou hřívu, obrůstající mohutnou hlavu až po hrudník, a paprsky odpoledního slunce se odrážely od zlaté srsti.

Zamrkala, aby se dostala z transu a bez váhání se rozběhla. Obrovské tlapy pod jeho vahou těžce dopadávaly na zem a když věděl, že už je příliš blízko, zpomalil, aby své milované paní neublížil. Ta mu skočila kolem krku a snad celá se schovala do husté hřívy.

,,Makte," zavýskala snad aby se ujistila, že se nemýlí a rozhodla se, že pro dnešek už svého přítele nepustí.
.
.
.
Když Thalla došla do svých komnat, byl téměř čas večeře. Služebné ji učesaly, ustrojily do šatů a doprovodily k jídelnímu sálu. V čele dlouhého stolu seděl Odin a po jeho pravici Thor. Oba muži odložili příbor, Thor se postavil a nasadil nad širokým úsměvem, jenž se mu utetelil na tváři nadobro ztratil kontrolu.

Dokonce i věčně zadurděný Odin kývnull na pozdrav a mírně se ušklíbl. Tak dlouho se neviděli a měli si toho tolik co vyprávět.
Pohled na prázdná místa Friggy a Lokiho, bohyni však příjemnou atmosféru překazil. Natolik se jí zastesklo, že se s omluvou vydala do svých komnat.

~~~~~~~~~~

Dalšího dne se mladá bohyně od snídaně potulovala zahradami a přilehlými lesy a do paláce dorazila až pozdě odpoledne.

Usadila se na balkoně svých komnat, zády se opřela o mohutného lva a pozorovala západ slunce. Sledovala Ásgard, jenž se chystal ke spánku a přemýšlela. Hodně přemýšlela. Přemýšlela o tom, co asi dělají její sourozenci, otec, staří rodiče, zda je na Vanaheimu něco nového a vzpomínala na Friggu.

Nikdy před nikým neprojevovala slabost, přesně tak, jak ji to učili. Veškerou bolest a lítost maskovala tvrdohlavým a troufalým chováním. Teď však byla sama a mohla tak své emoce nechat vyplout na povrch. Schoulila se na postel vedle obřího lva, který byl stále obrovský, avšak oproti své běžné velikosti se nyní jevil jako odrostlejší lvíče.

Prsty zabořila do zlaté srsti a slzami mu ji zmáčela. Plakala dlouho, dokud lev neuznal, že už je moc vyčerpaná a začal do ní opatrně strkat mohutnou tlapou. Věděl, že to ji vždy rozveselí. Milovala to když byla malá a nic se nezměnilo ani teď, po stovkách let.

Thalla se smála, vrčela, pošťuchovala Makteho a velmi se jí ulevilo. Jako by se na chvíli stala mládětem a zapomněla na to, že je tak významnou bohyní. A přesně to potřebovala.  Zbožňovala tyto chvíle. Vlastně zbožňovala všechny chvíle strávené se svým čtyřnohými společníky.

Když oba ta kotěcí pranice unavila, uložila se Thalla lvovi na hruď, zachumlala se do husté hřívy a v rytmu jeho dechu se nechala ukolébat ke spánku. A protože věděla, že má tu nejlepší stráž, po dlouhé době se vyspala dorůžova.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahooojkyyy !!!

Poznali jste podle popisu, ze jde o lva a ne o koně? :D jinak jména zvířat (a později i jiných) zní možná trochu střeleně, protože je většinou vymýšlím sama. Teda jako ne, že bych to tahala z paty, snažím se, aby měly význam. Pokud by byl zájem, můžu je rozepsat.

Budu moc ráda za komentáře, např s vašimi nápady, kritikou, prostě ať vím, co se líbí a co ne, co udělat tak či onak...

No nic, mějte se fanfárově :D