ODDITY

Kapitola 1

Začátek konce...

"Musíme mít více vojáků, Káa."

Promluvila svalnatá, tmavě šedá dračice na malého draka vedle svého boku. Nebyl jako ona, neměl velká silná křídla, tlustý svižný ocas a zahnuté drápy do písmene C.
Byl malý, skoro ani nevypadal jako drak. Oba dva seděli na kraji skalky před jeskyní.

"Ale, paní... už i tak máme slabý klan, nemůžeme riskovat-"
"Ticho, Kaá!" Okřikla ho dračice a hluboce, agresivně zavrčela. Ani se na něj nepodívala. "Já se tě neptala na tvůj názor. Vím, že jsme oslabení z posledního boje. Ale tohle, Káa, je hodně důležité. Měla jsem sen."
Sluha Káa se na ní nechápavě, trochu vyděšeně podíval. Vždycky když měla jejich velitelka sen o boji nebo o krveprolití, stal se. Bude to sen o tom?

"Pamatuješ si, jak jsem se jednou zmiňovala o svém bratrovi, že?"
Sluhovi dralo duši, že se na něj jeho paní ještě ani jednou nepodívala. Po chvíli ji ale odpověděl něžným, váhavým tónem hlasu...
"...ano?"
"Musím ho zabít, Káa. Měla jsem to udělat už dávno."
"Proč by jste to dělala, paní?"
Až teď se na něj dračice podívala. "Protože sem se zmýlila. Má v sobě mnohem větší moc než jsem si myslela... a děsí mě to."
"...protože by mohl být silnější než vy?"
Dračice mlčela a odvrátila pohled.

"Paní, nemusíte mít strach, přece nemůže být tak mocný jak si myslíte... je to obyčejný samotář, co-"
"Náš otec byl král celé Súurie." Znova mu skočila do řeči. "Myslíš si, že to jeden z jeho potomků nezdědil? Já, bohužel, tu moc nemám. To bych věděla..." to poslední si spíše zamumlala pro sebe.
"...nemůžete riskovat životy desítek, možná stovek nevinných dračích životů jen aby jste se zbavila svého bratra..." odvážil se říct Káa, a už už se začal krčit a couvat. Litoval toho hned co se mu ty slova dostali z pusy, ale nemohl si pomoci.

Velitelka se jen pousmála a vycenila svoje ostré dlouhé tesáky. "Oh, vázně ne, Káa?" řekla skoro až posměšným tónem. "Ty si nepamatuješ, jak jsem zabila tvou rodinu? Nepamatuješ si, jak si brečel a prosil o slitování? O to, že tě mám ušetřit? Tu všechnu krev a kusy z těla tvých rodičů?"
"Paní, prosím, přestaňte..." prosil Káa. Myslel na to pokaždé co to někdo zmínil. Ten křik svých rodičů, ať uteče, ať se schová...
Velitelka se na něj prudkým pohybem otočila a tlapou ho přitlačila k zemi za jeho krk. "Měla bych to snad změnit, Káa? Svoji milost, kterou jsem ti dala? Svou milost, za kterou si mi slíbil službu?"

Sluha se dusil pod jejím tlakem. Byla větší, všichni byli větší než byl on... Do očí se mu hrnuli slzy, nedokázal odvrátit pohled od jejích zářivých modrých očí co připomínali ten nejčistší oceán. Byla krásná, nejkrásnější co kdy viděl, ale zabila mu rodinu. Drží ho tady nasilím, a on teď musí dělat tuhle špínu... nesnáší to. Občas si přeje aby ho v ten den raději zabila, než aby se podílel na vraždění ostatních.

"Radila bych ti mlčet, Káa." Sklonila k jeho tváři krk tak, že měla čelisti jen pár centimetrů od jeho očí. "...a dělej co ti řeknu."
Nakonec ho pustila a pár kroků ustoupila dál. Znovu si sedla a sledovala měsíc. Byl klid... její vojáci spali.

Káa zůstal ležet na zemi, nehybně, oči plné strachu a slz. Už si myslel, že tohle bude jeho poslední den v jeho životě... jak se mu může Tiamat, jeho tyranská paní vůbec líbit?

"Zítra vyrazíš po stopách mého bratra. Opět si zahraješ na špeha, a jestli se vrátíš s prázdnou..." opět zavrčela a svými drápy udělala velký šrám před sebou po kamenném terénu skály na které byli.
"...zemřeš."

Káa se pomalu zvedl a jediné co mu zbývalo bylo přikývnout, a odejít dovnitř jeskyně se staženým ocasem...

---

Byl pěkný den, slunečný.
Ty on nesnášel.
Samec draka, zbarvený do světlé a jemné fialové barvy s tmavými rudými fleky po celém hřbetě a hlavě neochotně pootevřel oči ze spánku, když mu sluníčko svítilo do obličeje. Ležel na stromě, na tlusté větvi co byla docela vysoko od země. To on dělal pořád.
Byl to srab, vyhledával hlavně vysoká místa kam tolik predátorů nemůže, nebo někam, kde ho nikdo nebude otravovat...
Byl to velký samotář, neměl skoro žádné kamarády a jeho domov byl celá Súurie.

"Proč jsem si zrovna lehl na větev kterou nekryjí listy..." zabručel otráveně samec, přinucený ze stromu slézt.
Jiné dny by spal mnohem déle, měl spánek rád.
Seskočil ladně dolů a pořádně si protáhl všechny končetiny. Jeho mechanické křídlo přitom hlasitě zavrzalo.
"Měl bych ho v nejbližší době promazat..."
pomyslel si drak.

Začal se rozhlížet kolem svýma smaragdovýma očima, jestli nenajde nějakou snídani. Už od mala měl výborný čich a zrak, lovit mu nikdy nedělalo problém.
A hele, jako na zavolanou! Samec zpozoroval králíka který se vesele pásl ve vysoké trávě a nevědomky o okolí žvýkal stéblo trávy. Chopil se své šance a...

Bum! Králík byl jeho. Bezvládné tělíčko savce nyní vyselo z predátorových čelistí. Stačilo se jen tiše přikrčit, opatrně se blížit k cílu a rychle na svou oběť skočit. Prokousnout mu tepnu, hlavu, nebo ho prostě jen chytit do tlap stačí. Nikdy moc nechápal, jak někdo nemůže zvládat lov. Spokojeně se se svou snídaní zvedl z trávy a poklusem vyrazil na cestu.

V hlavě se mu začínali rojit nápady kam by mohl jít. Snad k Llaiské řece? Nebo do lesa Pravdomluvnosti? Měl tolik na výběr, kde ještě nebyl... ale věděl, že do Elwordu nesmí vůbec, nikdy. Ani blízko tomu místu. Elword byl místo, kde žili dračí lovci. Postavy co se podobali ještěrkám co chodí po dvou s rohy na hlavě. Neměli žádnou srst, jen hrubou nahou kůži. Ani ty šupiny neměli, alespoň tak se to říkalo. Žili ve smečkách a nosili u sebe kamenné zbraně, ale občas i ty kovové. Každý drak co se s nimi dostal do bojového styku sám, nepřežil. O těch lovcích se vědělo jen těhle pár informací, a ještě to, že měli výrazné barevné mutace...
Jen na ty monstra chodící po zadních nohách pomyslel a pohltil ho strach. Všichni z nich měli strach... teda až na hrdiny, co si myslí že před nimi zachrání dračí druh. Takovým se říkalo sebevrazi, protože občas ani nevěděli do čeho jdou a to že jich je tolik kolik jich je. A že jich je fakt hodně.

Samec se nakonec rozhodl jít na sever, směrem k Lisino moři kde byl po ceště i les Pravdomluvnosti. Měl to tam rád, byl tam klid, hodně potravy... hlavně tam zatím nikdy nepotkal někoho koho by znal a kdo by ho zdržoval od jeho cestování. Spolu s mrtvým králíkem v puse se vydal na cestu. Ladným, pomalým krokem.