Mitch Hale - Začátek Konce

Odchod

Otec po mně hodil plášť.
„Chraň ho jako oko v hlavě. Je to plášť prostoru. Udělá tě neviditelným, když budeš chtít. Zároveň ti propůjčí mou moc. Prosím, neztrať jej.“ Řekl.
Oblékl jsem si jej a přikývl.
„Jdeme na to.“ Řekl a chytil mě za ruku.
Rozhlížel jsem se kolem. To, co otec dělal.. To, že mi pomáhal.. Doufal jsem, že nepotkáme matku.
„Ještě něco.“ Řekl otec. „Dárek, co jsem ti dal k tvé první miliardě let..“
„Myslíš ten náramek?“ Zeptal jsem se.
Na levé ruce jsem měl tenký náramek ze zvláštního kovu, který se choval jako provázek. Bylo na něm několik kamínků, které vypadaly jako odraz Mléčné Dráhy. Pro někoho by to možná byla bezcenná cetka, já jej, ale miloval. Protože jsem věděl, že je od otce.
Přikývl. „Pomůže ti zachovat si vzpomínky po průchodu branou. Stejně tak ti pomůže zachovat si stabilní moc. Nepoužívej, ale moc Hodiny. Budou tě postupně oslabovat, jelikož ses ještě úplně nedostal ze svého statusu Nightmare.“
„A moje moc Času, co jsem sebral matce? A část tvé moci?“ Zeptal jsem se.
„Bude použitelná. Ale i tak se obávám, že proti tvé matce nebude stačit. Musíš si sehnat pomoc.“ Řekl.
„Derek.“ Zašeptal jsem a přejel po prstýnku.
Přišli jsme k bráně. Otočil se ke mně čelem a starostlivě se na mě podíval.
„Jsi si tím jistý? Tím, že se chceš vrátit?“ Zeptal se.
Přikývl jsem. Musel jsem ho znovu vidět. I kdyby jen na malou chvíli. Táta viděl touhu, vepsanou v mé tváři. Zvedl mou ruku a položil ji na pečeť brány. Cítil jsem, jak se ruší. Tentokrát to však bylo jiné, než když jsem ji otevíral. Rušili jsme ji jen částečně. Dost na to, abych se dostal zpět do světa lidí, ne však dost na to, aby se brána otevřela. Hlavou mi probleskla vzpomínka. Něco takového jsem udělal i tehdy.. Když jsem ji poprvé zavíral. Ta pečeť praskla po devíti stech letech. Nevěděl jsem, jak dlouho budu v lidském světě, ovšem devět set let určitě už ne. Cítil jsem slabý proud energie, který procházel mým tělem. Z dálky se ozvalo klapání podpatků - matka už na to přišla.
„No tak..“ Zašeptal otec. „Dělej..“
S obavami jsem se na něj podíval. Neměl jsem tušení, zda to stihneme. A nechtěl jsem nechat otce, čelit matce sám.
„Hodiny..“ Zašeptal jsem.
„Mitchi, víš, co jsem ti říkal o té -“
„Nedovolím, aby ti ublížila.“ Řekl jsem.
Otec nebyl zlo. Matka byla. Teď už jsem chápal. Ke všemu ho donutila. Nelíbilo se mi, že ho opouštím. Proto jsem mu chtěl dát, alespoň malý dárek. Věděl jsem, že ani za branou se zřejmě používání hodin nevyhnu..
Povzdechl si. „Hodiny - dvanáct hodin, dvanáct minut - nadpřirozená ochrana.“
Ta bariéra zastavila stín smrti. Netušil jsem, zda dokáže zastavit samotný Čas, ale chtěl jsem to, alespoň zkusit. Zaútočila na ni mocí času. Cítil jsem, jak se ručičky v mých očích daly do pohybu. Snažil jsem se s ní bojovat. Udržet bariéru co nejdéle. Proud energie mě už téměř vtáhl.
„Hodně štěstí.“ Usmál se otec.
Tiše jsem předal otci svou ochranu. Moje moc jej bude chránit, i když budu v lidském světě. Nehodlal jsem dovolit, aby mu znovu ublížila.
„Tobě taky.“ Řekl jsem tiše a nechal se pohltit energií, která mě táhla do lidského světa.
Brzo se uvidíme, Der..